Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Paní chytrá – to jsem já

8. května 2010 v 11:06 | KatyRZ
já za mlada :D
Každý máme asi hrůzu z toho, že u sebe jednou objevíme vlastnosti, které u svých rodičů nesnášíme. Můj táta je takový divný brouk. Málokdo si ho dokáže oblíbit, protože pořád chytračí, odmítá akceptovat, že mají ostatní jiný názor nebo třeba jiný vkus, jinou chuť a jiný denní režim než on. Často vrčí a je to takový studený psí čumák, který nikdy nic nepochválí, když vám chce něco darovat, položí to bez jediného slova na stůl, takže přemýšlíte, jestli je to pro vás či ne. Za každý dáreček, který vy dáte jemu, vás odmění další várkou vrčení. Málokdo si ho asi dovede představit, jak zaleze se svou malou dcerou do postele a tam si s ní zpívá písničky. A samozřejmě, moje maminka, která se s ním rozvedla dokonce dvakrát (opravdu), by vám pověděla, že to je taky jeho nejoblíbenější místo a poloha ;). Když jsem byla malá, hrál se mnou dámu, brával mě na výlety, hrál mi na harmoniku (foukací i akordeon) a vařil mi řízky a bramboráky (nic jiného po rozvodu neuměl). V dnešní době je u mě pravidelným hostem, protože velmi miluje svoje vnučky. Stále se učíme spolu vycházet bez hádek. On se snaží mi přestat stále radit a já zase nevybuchnout, když se to jemu nepodaří.


Jenže mám tátovi co vyčítat? Jak já dokážu být chytrá :D. Když se mi něco osvědčí, stále bych to vnucovala lidem kolem sebe. Naštěstí mám jednu zásadní vlastnost, která je protipólem téhle a která mému otci chybí. Je to empatie. Vždycky se snažím představit, jak se kdo zrovna cítí. Jak na něj co působí. Tohle mě naštěstí obvykle zarazí a s vnucováním svého názoru přestanu.  Vzhledem k tomu, že sama patřím k vyhraněným skupinám, co se týče například hudby (techno), literatury (fantasy - i když tohle už není tak hrozné jako před deseti lety, fantasy přišlo do módy) nebo sportu (karate), nedělá mi problém akceptovat, že má někdo rád něco jiného. Nedávno jsme se s kamarádkou smály vzpomínce na to, jak mi už na základní škole přezdívali "paní chytrá". Kamarádka mi ale prozradila, že mi také říkali "paní spravedlivá". Vždycky se zastanu toho, o kom si myslím, že je zrovna v právu, i kdyby to byl můj nejhorší nepřítel a stavěla jsem se tím proti svým nejbližším. S takovými vlastnostmi, je těžké hledat si kamarády. No představte si, že přijdete za svou nejlepší kamarádkou a chcete si postěžovat, jak se k vám ten šéf zase dneska choval hnusně a ona vám na to řekne: "Vždyť on má pravdu." Líbilo by se vám to?

Nejhorší je, že se často přistihnu, že vidím něco hezkého a nového u svých blízkých a nepochválím jim to. A víte proč? Protože mi to přijde samozřejmé. Mám pocit, že to přeci musí vědět. Přijde ke mně návštěva a já před ní beze slova postavím pochutiny. Je přeci samozřejmé, že je to pro ně. Naštěstí mi obvykle po čtvrt hodince dojde, že je trošku divné, jak návštěva zaražené sedí nad talíři a konečně jim také slovně nabídnu. Když si mi tchýně nedávno stěžovala, jak zase přibrala, řekla jsem jí na to: "No jasně. Vypadáš strašně." Byla to samozřejmě ironie a myslela jsem si, že to tchýně musí okamžitě pochopit. Přeci mě zná a ví, že by musela přibrat dvacet kilo, abych si toho vůbec všimla. Já prostě nepatřím k lidem, kteří si o druhých myslí, že jsou tlustí jen proto, že přibrali pár kilo. Když jsem viděla výraz v jejím obličeji, došlo mi, že ironii nepochopila. Prostě si musím stále připomínat, že lidé jsou nejistí a potřebují slyšet, když se mi na nich něco líbí. Potřebují slyšet to ujištění, že jim změna prospěla. Prostě to nemohu považovat za samozřejmé. Je to pro mě ale hodně těžké. Díky tomu jsem se naučila chápat, že když tatínek přijde k nám a uvidí nový stolek, líbí se mu, pokud mi neřekne opak.

Že působím na lidi chladně, vím a nedokážu s tím nic moc udělat. Prostě nepatřím k lidem, co by se snadno seznamovali či přímo spřátelili. Ráda se na své okolí usmívám, ale když se do mého teritoria přiblíží někdo nový, jsem ostražitá. Alespoň, že jsem absolvovala operaci očí a nemusím už nosit brýle, protože s nimi jsem nejspíš působila jako vysokoškolská profesorka s nosem nahoru (mám opravdu pršák ;) ) .

Musím se asi smířit s tím, že mě jednou manželé mých dcer budou považovat za nesnesitelně chytračící tchýni, co nic nepochválí a jenom si stěžuje, stejně jako je to ve vztahu mého manžela k mému tátovi. Zatím se svými zděděnými vlastnostmi bojuji, jak to jde, ale kdo ví, kdy mě to přestane bavit ...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama