Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Svatba? Jaký to má smysl?

25. května 2010 v 20:15 | KatyRZ
já nevěsta

Před osmi lety, 25. 5. jsem prožívala svůj svatební den. Kdo znáte mé příběhy víte, že svatba byla krásná a manželství mi zatím klape ( navzdory tomu, že svatba v květnu přeci nosí smůlu ;)). Jak se naše výročí blíží, honí se mi hlavou vzpomínky na pocity a dojmy, které jsem tenkrát měla.

Vzpomínám na jeden podzimní den, kdy mě přítel v polední pauze pozval na oběd do naší oblíbené restaurace a bez svitu svíček ;) mě požádal o ruku. Nebyla jsem úplně překvapená, čekala jsem to, jen jsem nevěděla, kdy přesně se odhodlá. Překvapil mě spíš tím, že mi prstýnek opravdu koupil a vybral sám. Jeho maminka totiž pracovala v Soliteru, a tudíž pro něj nebyl problém prostě ji požádat o pomoc (rozuměj: "Mami, potřebuju prstýnek, přines mi zítra nějakej"). Prstýnek byl ale od jiné firmy. Možná mi tím chtěl dát najevo, že je to pro něj důležitý okamžik, který nechce nechávat na někom jiném. Přesto jsem jeho nabídku nedokázala brát vážně. Samozřejmě, že jsem řekla ano, protože co kdyby … Stále jsem ale nevěřila, stejně jako v předchozích šesti letech našeho vztahu, že bychom spolu snad mohli opravdu zůstat napořád. To se přeci nestává a navíc, proč by chtěl být probůh zrovna se mnou že? Takže mi na ruce přibyl prstýnek, ale jinak se vlastně nic nezměnilo.


Uběhlo jen pár měsíců a začátkem dalšího roku mě vzal přítel na radnici, že si domluvíme termín svatby. On to snad opravdu myslí vážně (možná se bál, abych si to snad nerozmyslela já, jenže do hlavy druhému nevidíte …)? Na květen opravdu nebyl problém získat termín a tak mohly začít přípravy na svatbu. Docela živě si pamatuji, že až týden před svatbou jsem začala věřit, že to myslí vážně. Ne že bych někde chodila a s někým své pocity řešila. Tvářila jsem se, že je naše svatba jasná a hotová věc, ale ta nejistota v mém nitru přetrvávala opravdu do posledního okamžiku.

Je to zvláštní. Je to "jen" takové "divadélko", sejde se pár blízkých lidiček, přijede nějaký zástupce města, prohlásí vás za manžele, dostanete kroužek na ruku a polibek (takový, jakých jste už před tím dostali stovky). Po pár dnech k tomu ještě přibude cár papíru a nová občanka. Málem bych zapomněla, že také přibylo nové příjmení (nový podpis opravdu doporučuji natrénovat předem - ten můj, který jsem kostrbatým písmem přidala na oficiální listiny při svatebním obřadu, stál opravdu za to :D). Řekli byste, že to přeci nic neznamená. A můj rozum s vámi souhlasí. V dnešní době není rozvod až takový problém. Jde ale o to, že když už si mě opravdu vzal, tak to vypadá, že o mě opravdu stojí. Nejsem jen "přechodné období", než najde tu pravou. Případně náhrada pro případ, že by tu pravou nenašel vůbec. Vzal si mě a nemusel. Ve mně to vyvolalo pocit, že jsem ta pravá já, že jsem ta, kterou chtěl …
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Já | Web | 25. května 2010 v 21:03 | Reagovat

Jé, to musí být hezké...škoda, že se nikdy vdávat nebudu... :|

2 Vendikm Vendikm | Web | 25. května 2010 v 21:39 | Reagovat

nechci se vdávat kvůli tomu divadélku, ale kvůli tomu, že opravdu to pak bude navždy...

3 Lenka Lenka | Web | 26. května 2010 v 21:14 | Reagovat

Vyprávíš o tom tak krásně, že bych se hned chtěla také vdávat, přesto vlastně nějak vůbec nechci... :-D
Nádherné je na tom asi to, jak to cítíš! A moc přeju, ať to všechno krásné vydrží! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama