Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Zkouška - povídka (2. část)

25. ledna 2011 v 19:09 | KatyRZ |  Literární pokusy

Muž byl vysoký, a přestože, se k ní skláněl, musela Yas vyvrátit hlavu, aby si ho prohlédla. Její pokus byl ovšem k ničemu, protože jeho tvář neozařovalo zhola nic. Neviděla dokonce ani lesk jeho očí a to ji přivádělo k šílenství. Nikdy v životě nebyla tak vyděšená, jako v posledních dnech. Od té doby, co sestra Mel zmizela, tak jako v posledních létech všechno, nepotkala živou duši. Mužova přítomnost jí dávala naději. Věděla, že by mu neměla důvěřovat. Věděla, že jsou muži krutí a jediné co dokážou je ničit, to co ženy stvoří, jenže slyšet po tolika dnech jiný lidský hlas, než ten svůj, bylo tolik příjemné. Když ten hlas navíc hladil, jako ruka matky představené v tichém večerním šeru, měla problémy, ovládnout svou touhu, schovat se v jeho náručí. Uvědomila si, že by její vychovatelky zklamaně krčily obočí, nad její slabostí a proto se narovnala v ramenou a ovládla svůj hlas.


"Jak se jmenuješ ty?" vrátila muži otázku.
"Jsem Bram," odpověděl jednoduše a odstoupil o krok dozadu. Možná vycítil její pokus o získání sebevlády. V ten okamžik si uvědomila, jak je její snaha směšná. Ačkoli tomu sestry dříve odmítaly uvěřit, nyní už bylo zřejmé, že nastal konec světa. Jsou dost možná poslední dvě žijící lidské bytosti, nemají co jíst, nemohou používat svou magii, ba dokonce není možné ani rozdělat magický oheň a ona si tu snaží hrát na dospělou, když jediné po čem touží, je být utěšována. Ruka jí ožila a vystřelila mužovým směrem. Ruce se setkaly. Jeho velké prsty obemkly její malé. Svět se dal do pohybu. Nejdříve se nad tím ušklíbla. Vždyť to bylo stejné klišé, jako v těch útlých knížečkách, které schovanky tajně pašovaly na kolej a o kterých jednou sestra představená promlouvala, jako o zdroji desinformace. Vždyť žena, jako nástroj velké Bohyně, je předurčena k tvorbě života a muž, jako nástroj Druhého je vždy hrozbou ničení a proto je třeba si na něj dávat pozor a ne k němu vzhlížet. Jenže během okamžiku si uvědomila, že to nebylo nic tak přízemního, jako její hluboko pohřbená romantická duše. Do pohybu se nedal svět, ale poslední hvězda. S děsem, který zaplavil celé její tělo, zvedla znovu hlavu, aby se ujistila, že se nemýlí. Hvězda padala z nebe. Yas ucítila, že si ji muž prudce přitáhl do náruče a pak už nebylo nic.

*
Bram nemohl odtrhnout oči od hvězdy, ani v okamžiku, kdy si uvědomil, že padá přímo na ně. Světlo ho oslepilo. Ucítil slabý otřes. Neviděl vůbec nic, ale v náruči cítil bezvládné tělo.
"Yas? Yas? Slyšíš mě? Probuď se." Tiskl útlou dívenku k sobě a nesnažil se ovládat, tak jako dosud. Nezbýval už nikdo, kdo by z jeho hlasu vyčetl paniku. Neproniknutelná tma se na něj tlačila ze všech stran. Tížila ho a dusila. Padl na kolena s dívčiným tělem stále v náručí. Tiskl ji, jako by to byla jeho nejlepší přítelkyně, jako by právě ztratil někoho blízkého. Klečel a uvědomil si nejen absolutní tmu, ale také absolutní ticho. Přemítal, zda má vůbec pod nohama pevnou zem, zda je jeho tělo skutečné a zda si tíhu ve svém náručí jen nepředstavuje.

Po chvíli si všiml slabého světla vycházejícího z dívčiny klidné tváře. Má možná trochu moc vystouplé lícní kosti a plná ústa, na to aby byla krásná, pomyslel si a málem se nad svými úvahami rozesmál. Co na tom asi záleží? Pak teprve ho napadlo přemýšlet, nad tím, že dívka září. Jas stále rostl a svět v jejich blízkosti se stal opět hmotným. Bramovi oči slzely, protože byly uvyklé stálé tmě. Položil dívenku na zem a skrze přivřená víčka pozoroval, jak se záře z ní vystupující shromažďuje nad jejím hrudníkem a vytváří světelnou kouli. Brzy byla záře tak jasná a hřejivá, že musel od dívky odstoupit a odvrátit zrak. Stíny se daly opět do pohybu. Koule se vydala zpět na oblohu a cestou nahoru stále rostla. Ozval se výbuch a svět se rozjasnil.


Pokračování zde
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama