Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Zkouška - povídka (závěr)

27. ledna 2011 v 17:53 | KatyRZ |  Literární pokusy
Když spadne poslední hvězda

Probudila se a jako všechny předešlé dny si nejprve několik minut užívala tu prostou skutečnost, že je ve světě světlo. V okamžiku, kdy si vybavila včerejší hrubé odmítnutí, se její nálada rapidně zhoršila. Nikdo ji nepřipravil na to, že budou její povinnosti tak těžké. Myslela si, že všichni muži jsou stejní a pokud se jim žena sama nabídne, nedokážou odolat. Pokud tomu tak opravdu bylo, mohlo to znamenat jedině, že je mimořádně ošklivá, nepřitažlivá a ve svádění nešikovná. Co si jen počne? Měla chuť zavrtat se zpátky pod deku a nevylézt dřív, než za sto let. Naneštěstí už si Bram všiml, že je vzhůru. Stejně jako včera na něj nepromluvila ani slovo, vědoma si toho, že je její chování zaviněné uraženou ješitností a že jí to v plnění úkolu rozhodně nepomůže.


Bram na ni vrhl sladký spokojený úsměv a ona měla chuť po něm něco hodit. Jak se opovažuje? Všechno v ní vřelo. Bram sebral své věci a pomalu se vydal kupředu. Dala si na čas a jen pomalu vyrazila za ním po prašné cestě. Krajina tu byla skalnatá, vše pokrýval modrý jemný písek a rostlin bylo v okolí jen po málu. Pomyslela si, že bezútěšný pohled na okolí odpovídá její náladě. Jenže okolí bylo natolik nezajímavé, že se její oči nechtíc stále vracely k muži před ní.
Pozorovala jeho mohutná ramena i pevný krok a někdy během tiché litanie, která sestávala z nemnoha sprostých slov, jež se naučila od ostatních dívek na koleji, si uvědomila, že lituje svého zaváhání onoho prvního dne. Toužila po něm a věděla, že tenkrát by ji neodmítl. Proč je tomu teď jinak? Vrací jí snad jen, co sama prvního dne udělala? Ale ona ho od sebe přeci neodstrčila. Učinil tak sám. Možná při pohledu na můj obličej zjistil, že jsem příliš ošklivá, aby mi věnoval takovou pozornost, pomyslela si nešťastně.

Do myšlenek se jí pomalu vkradl divný pocit. Trochu zmateně se rozhlédla, aby přišla na to, co není v pořádku. První, co zaznamenala, byla poněkud pokleslá ramena jejího průvodce. Co se děje, ptala se sama sebe. Pak jí to náhle trklo. Kráčí za jasného dne, po široké cestě vedoucí k městu a nikde ani živáčka.

Konečně před sebou spatřili lidská obydlí. Podvědomě přidala a srovnala s Bramem krok. Tiše se po ní ohlédl, ale na jeho vážné tváři nebyl tentokrát prostor pro potměšilost. Tiše procházeli prázdnými ulicemi. Ze začátku Bram tloukl na dveře některých domů a volal mocným hlasem do ulic.

"Haló, je tu někdo?"
Sama byla překvapená jeho vytrvalostí. Vždyť to on od začátku věřil, že nastal konec světa. Několikrát dokonce rozrazil dveře a vloupal se do domu. Pohled, který jim taková opovážlivost přinesla, byl bolestivý. Všude to vypadalo, jako by lidé odešli od rozdělané práce. Neumyté nádobí od oběda zůstalo ležet na stole. Pletací jehlice spadly na zem a vlna se rozkutálela po místnosti. V jednom ze dvorů zahlédli kolo vozu, jež bylo třeba opravit a pod ním poházené nářadí, jako by někomu vypadlo z rukou. Nakonec i Bram uznal porážku a zbytek města prošli v naprosté tichosti.

Ruku v ruce opouštěli malé město, jehož jméno jim zůstalo skryto a mělo to tak zůstat už navždy. Bylo to mrtvé město, město duchů. Nezůstal tu nikdo, kdo by jim s hrdostí jeho jméno sděloval. Teprve nyní si skutečně připustila, že na Bramově teorii konce světa něco je a strachy se jí podlomila kolena. Co když tu opravdu nikdo jiný nezbývá? Uvědomila si také, že v takovém případě by splnění jejího úkolu nabývalo na takové důležitosti, že si její dosah ani nedovedla představit.

***

Od toho okamžiku, kdy Yas uviděla opuštěné město, pohybovala se, jako ve snách. Začínal o ni mít obavy a tak se rozhodl utábořit se dřív. Seděl u ohně a pohled na její nešťastný výraz mu začínal lézt na nervy. Všechno by bylo poněkud snazší, kdyby se nechovala, jako postřelená laň kvůli jednomu hrubému odmítnutí. Mohla si za něj přeci sama.

"Přestaň!" štěkl na ni a ona leknutím nadskočila.

"S čím?" zapomněla, že s ním nemluví.

"Přestaň se tvářit, jako hromádka neštěstí, když mi ani nedáš možnost ti s tvým problémem pomoct." Spustil. " Ať už se týká čehokoli," dodal pak. Málem propukl v hurónský smích při pohledu na změnu, která se s Yas rázem udála. Prudce se nadechla, do obličeje ji stoupla červeň a z očí jí sršely blesky.

"Nedám příležitost mi pomoct?" lapala vztekle po dechu. "Myslím, že i naprostý blbec by pochopil, co po něm chci. Možná, že to není tím, že bych ti nedala příležitost. Třeba ani nejsi dost chlap, abys to dokázal!" Bram vyvalil oči a pak už v sobě smích opravdu udržet nedokázal. Smál se, až mu po tvářích stékaly slzy. Dívčí vzlyknutí ho samozřejmě okamžitě zchladilo.

"Takže se ti opravdu zdám tak ošklivá." Vyrozuměl z mumlání, které dívka svěřovala svým dlaním přitisknutým k obličeji.
Ale to ne, tohle nevydržím, pomyslel si Bram a přisedl k Yas, aby ji mohl sevřít do náruče. K srdci se mu přitiskl její uplakaný obličej.

"Krásnější dívku jsem snad v životě neviděl a můžeš mi věřit, že jsem jich potkal už hodně. Z těch tvých hrátek jsem málem zešílel. Ale Yas musíš si uvědomit, že kdybych ti podlehl, možná bych ti ublížil víc, než svým odmítnutím." Upíraly se na něj lesklé modré oči plné zmatku. Povzdechl si.

"Pokud se spolu jednou pomilujeme, bude to proto, že to budeš sama chtít. Ne proto, že to chce tvá Bohyně. A pokud se spolu jednou dostaneme tak daleko, že se stanu otcem tvých dětí, bude to pro to, že to chceme my oba, ne proto že to chce Stvořitelka života."

"Jak to víš?" zeptala se nešťastně.

"Co? Že jsi matriánka?" odpověděl otázkou a ona přikývla.

"Až doteď jsem to nevěděl jistě." Usmál se a Yas se do tváře vrátil ruměnec, když si uvědomila, že se právě prozradila.
"Když jsi tak dychtivá plnit příkazy Bohyně, možná bys měla vědět, čí dítě jí máš zplodit. Jsem synem Druhého a chodím po tomto světě už mnoho lidských životů. Chodím po tomto světě, abych tě našel Yas a teď když se mi to konečně podařilo, nemíním si do života nechat zasahovat nikým dalším."

Nemohl pochopit, proč mu Bohyně do náručí vhání jednu ze svých dcer, matriánku pečlivě vycvičenou k plození dětí a opovržení vůči mužům, pokud opravdu cítí k Druhému takovou nenávist. Možná, že ho chce zlomit Yasiným odmítnutím, až splní svou úlohu. Ne, tomu nevěřil. V Yas bylo něco bezelstného a krásného, co její životem protřelé sestry ještě nedokázaly zničit a on si byl jistý, že nechybělo mnoho, aby to zničil sám, ten první večer, kdy se mu vrhla do náruče.

"A to ti jako důvod nestačí ani to, že jsme pravděpodobně poslední nadějí lidstva na přežití?" Z jejího hlasu teď zaznívalo trochu rozhořčení, převládalo ale ulehčení.

"Žádná tíseň, co?" usmíval se na ni a ona mu úsměv plaše vrátila.

"To si opravdu myslíš, že Bohyně tak mocná, aby stvořila i zničila veškerý život, potřebuje k něčemu nás dva?" Vtiskl ji něžný polibek na spánek.

***

"Tak už toho nech," rozlehl se obrovskou zdobenou síní Druhého hlas.

"Alius?" zazněla překvapená odpověď.

"Můj syn je dobrý člověk, lepší než bych kdy mohl být já a tvojí dceři se zjevně taky líbí. Netrap je už." Pokračoval a poklonil se před Bohyní, jež vyhlížela na svět z velkého okna.

"Není mnoho mužů, kteří by v matriánce, která se je snaží okouzlit, dokázalo spatřit také něco jiného, než krásnou tvář a lehce dostupné tělo. Tomu, že něco takové dokáže tvůj syn, prostě nemohu uvěřit." Kroutila hlavou žena. Alius se pohledem popásal na její kráse a uvědomoval si, že musí brzy odvrátit pohled nebo se mu z té nádhery zamotá hlava. Tak dlouho už ji neviděl, neodvážil se sem vstoupit, nyní se ale bál o svého syna. Ani on nebyl tak chladný, aby zanechal Brama v rukách pomstychtivé Bohyně.

"Divo Zephiro," ozval se jeho hlas možná o něco tvrději, než si přál a oslovil ji titulem i jménem, aby si plně získal její pozornost. "Nemůžeš syna trestat za hříchy jeho otce. A uvědom si, že je stejně tvým synem jako mým. Porodila ho lidská žena." Bohyně se k němu otočila celým tělem a on při pohledu do jejích rozhněvaných očí pocítil touhu schovat se pod nějakou vzdálenou skálu.
"Jak se opovažuješ vůbec mi přijít na oči, natož mi tu ještě vykládat, co mám dělat!" hromoval její hlas. Alius se pomalu narovnal v ramenou a promluvil tiše a s pokorou.
"Je mi líto, co Magie, moje moc vypuštěná nekontrolovaně mezi tvá stvoření, v těch prvních letech způsobila. Neudělal jsem to úmyslně. Opil jsem se a sváděl lidské ženy, chtěl jsem se před nimi předvést. Samozřejmě, že to byla obrovská chyba a vím, že jsem ti svým chováním ublížil. Máš pravdu, že nedokážu být věrný a zasloužil jsem si plně trest tvé božské nepřítomnosti, ale jsem tu a odevzdávám se ti na milost. Výměnou žádám jen, abys ušetřila mého syna." Na Zephiřině tváři se objevil úsměv. Pokývla.
***

Bram se probudil a popleteně hleděl na tmavou oblohu posetou milionem hvězd. Cítil se zmatený, ale brzy pochopil, že jediná zářící hvězda byla jen hodně živým snem. Vydechl si. Tak konec světa se přesouvá na neurčito, usmál se. Jenže mu bylo smutno. Jeho náruč byla prázdná. Kdy už bude tomu věčnému hledání konec?

Sbalil si věci a modrým krajem vyrazil k městu Grum, jehož světla zářila v dáli. Pobídl koně ke klusu a těšil se, až se ponoří do davu. Brzy projížděl městskou branou a pozoroval lidi kolem sebe s nadšením, jaké nikdy dřív nepociťoval. Našel stáj, kde zanechal koně a vložil se do rukou davu.

Poslouchal střípky rozhovorů a těšil se z lidské přítomnosti.

"…zítra to musíme dodělat, ale teď už si půjdeme dát něco k snědku …"
"… líbila se ti ta modrá nebo ta červená …"
"… čekal jsem, že bude královna noci hezčí …"
"… jsem unavená, sestro Mel …" zaslechl v člověčím hemžení známý hlas.

Rozhlížel se, jako šílený, aby nakonec zahlédl povědomou postavu v kápi, jak zahýbá za roh. Vyrazil za ní, ale dav jako by se postavil proti němu. Dostal strach, že se k dívce ze snu nedostane, že mu zmizí. Bojoval proti tisknoucím se tělům, až se konečně ocitl na rohu. Propátrával ulici a nakonec ji našel.

Její mentorka vybírala pečivo u stánku a dívka jen tak postávala vedle ní. Byla k němu stále otočená zády a on se bál, že je to celé jen výplodem jeho fantasie. Vyrazil jejich směrem. Naštěstí to šlo mnohem snáz než před tím na hlavní ulici.

Dotkl se jejího ramene: "Yas!" Dívka se k němu otočila a on pohlédl do blankytně modrých očí. Její obočí se nakrčilo v malém zamračení. Po krátkém zaváhání vyslovila dívka nejistě:
"Brame?"


První část povídky zde

Tak to je vše přátelé. Budu ráda pokud se najde někdo, kdo vyjádří svůj názor (jestli se najde alespoň někdo, kdo se pročetl až nakonec - na druhou stranu - je to jen deset stran ;)).
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nikdo Nikdo | Web | 27. ledna 2011 v 22:05 | Reagovat

Přečetla jsem všechny části a musím říct, že tahle povídka je naprosto skvělá. :-)

2 adaluter adaluter | Web | 28. ledna 2011 v 1:27 | Reagovat

Opravdu se povedla, je krásná.

3 ♥Lea ♥Lea | Web | 28. ledna 2011 v 18:47 | Reagovat

Všechny části jsou úžasné :-)

4 KatyRZ KatyRZ | Web | 29. ledna 2011 v 18:13 | Reagovat

Děkuji, ačkoli netuším, co se vám na tom líbilo :-) .

5 Dragita Dragita | Web | 30. ledna 2011 v 9:38 | Reagovat

mě se moc líbil nápad, to jemné napětí, které se linulo celým příběhem a skončilo tak, jak jsem si moc přála:-))

6 KatyRZ KatyRZ | Web | 30. ledna 2011 v 10:14 | Reagovat

[5]: Díky. Ve skutečnosti jsem prostě nepřekonatelně romantická duše (ale snažím se to překonávat, snažím :)) a o těch Vánocích mi bylo líto nechat vymřít celý svět :p.

7 venduleee venduleee | Web | 8. dubna 2011 v 19:46 | Reagovat

hezké, líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama