Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Únor 2011

Vánek - aneb erotická ukázka z mé knihy

23. února 2011 v 17:17 | KatyRZ |  Literární pokusy
Nedávno se mě někdo ptal, zda přidám další ukázku z mé knihy. Máme tu takové zábavné téma týdne a já si říkám proč ne ;). Jenže kterou z těch mnoha pasáží vybrat? A co třeba tuhle ...

Byly dny, jako ten dnešní, kdy na ni osamělost dosedala, jako temné mraky. Kam se ve městě podívala, viděla známky blízkosti - jedna ruka zavadila o druhou, objetí, úsměv, tvář zabořená ve vlasech, družný hovor, škádlivé plácnutí … Nikde ani trocha soukromí, všude zvědavé a sdílné tváře. Ne už to nevydrží.

Kouř

20. února 2011 v 21:16 | KatyRZ
Po delší době jsem vzala foťák do ruky taky někde jinde než doma a místo, abych vám naservírovala něco hezkého a milého, mám jen jednu, která moc optimistická není. Byli jsme dneska s dětmi v libereckém Babylonu na kolotočích a moc jsme si to tam užily. Přeci vám sem ale nebudu cpát fotky řádící rodinky, ačkoli jednu fotku bych vám přeci jen naservírovat mohla. Spáchal ji manžel, když jsme s kamarádkou a dcerkami hrály fotbal ;).

Nejprve jeden z libereckých komínů ...
Komín

A teď manželova umělecká fotka (nebyl to z jeho strany záměr, ale to nemění nic na tom, že se mi líbí :) ) ...

Rodina v zajetí techniky

14. února 2011 v 15:33 | KatyRZ |  Rychlovky
Jsme blázni do počítačů. Obývák máme rozdělený na dvě části. Tu větší, obývací, využíváme jen zřídka. Většinu volného času trávíme s manželem v "pracovně", kde máme na dvou pracovních stolech tři počítače. Já dostala k narozeninám notebook a tak starou vykopávku podědila dcerka. Málokdy ale opravdu pustíme všechny tři počítače, protože to si po tom připadám trochu nepatřičně i já. Nikdo se asi nebude divit, když napíši, že mladší dcera už nějakou dobu nešťastně bloumala kolem nás starších a chtěla se k naší zábavě také připojit (abyste si náhodou nemysleli, že to myslím vážně, tak s manželem většinou usedáme k počítačům až po osmé večer, kdy děvčata spí a pokud už kolem nás malá musí nešťastně bloumat, vždycky skončí na klíně ). Podívejte jakou radost jí o víkendu udělal tatínek, když ji nechal zahrát si World of Warcraft ...

Kláry u pc

Tady společně se sestřičkou ...

Okamžiky

13. února 2011 v 22:53 | KatyRZ
Z očí do očí

Spousta lidí hledá nějaký smysl, který by to životní putování mělo mít. Já nehledám. Proč taky? Proč pořád chtít víc? Copak nestačí, co mám? Proč hledat hlubší smysl tam, kde je smysl zjevný? Copak nestačí prostě žít? Ráno vstát a usmát se na modrou oblohu nebo se zamračit na déšť? Dopoledne odvádět práci, která mě živí a která mě občas naplní a občas ve mně vyvolá pocity beznaděje? V poledne si pořádně vychutnat oběd (když se mě někdo zeptá na mé hodnoty, vždycky s úsměvem odpovím, že je pro mě v životě nejdůležitější rodina a hned po ní jídlo ;))?
Odpoledne dostat mlaskavou pusu od dětí a v okamžiku povinného objetí, kterému se manžel útrpně poddá přivonět ke kůži na jeho krku? Copak nestačí užívat si okamžiky? Copak je to tak málo? Někdo se možná zeptá, co mi s takovým přístupem zůstane. Zůstanou mi krásné vzpomínky. Někdo by možná dodal, že si sebou ty vzpomínky odnese do hrobu. Já ale ne. Až zemřu, bude konec a já nebudu zklamaná ani nešťastná, že jsem nehledala víc, protože už prostě nebudu. Nebude nic.

Je ale zajímavé, že když píši, málokdy se vyhnu nějaké vyšší moci a vůbec nic nemám proti bohům a andělům. Sny jsou to místo, kde může existovat cokoli, ale v mých snech nedává vyšší moc životu smysl. Právě naopak. Ona mu ho bere, tím že činí rozhodnutí za lidi. K čemu by mi byl život, který bych nemohla žít podle svého?

Pohádka je na světě

3. února 2011 v 17:49 | KatyRZ |  Rychlovky
Co vám budu povídat. Podívejte se sami ...
Dobrodružství v království Dne a Noci

Včera mi bylo přivezeno několik výtisků z tiskárny. Dopsala jsem věnování, zabalila a předala mým malým slečnám. Ta dvouletá moc nadšení neprojevila a já se jí nedivím - pohádka je příliš dlouhá - tak akorát pro její starší sestřičku (věřím ale, že i u Klárky se jednou zájem dostaví). No a co Adri na to?

Byla tak nadšená, že mě nadchla ;). Nad obrázky od Kixie doslova slintala (protože je pohádka v soutěži a protože jsme se s Kixie domluvily, že se pokusíme udělat s pohádkou díru do světa - nikde ji nenajdete a ani všechny obrázky nejsou k mání) - samozřejmě se jí nejvíc líbila vílí princezna Adrianka v šatečkách, jako noční obloha. Když viděla obrázek Klárky rytíře - rozesmála se. Když viděla Kakona (záporáka) možná by se nelekla, ale jak jsem jí k tomu předčítala: "Postavila se tedy před krále, jenže jeho postava stále rostla, až dostala strach i vílí princezna." Začala se schovávat pod peřinu a křičet, že je strašidelný. Ještě, že jí v pohádce hned přiskočil na pomoc rytíř, který ji rozesmál. A co se týče pohádky samotné? Byla zvědavá na správných místech, nadšená na správných místech, bála se a hned na to se řehtala, jako kobyla (přesně jako hrdinové v pohádce). Mám pocit, že se mi pohádka povedla.

Hledá se hodnotná fantasy - odměna za dopadení jistá!

1. února 2011 v 20:47 | KatyRZ |  Rychlovky
Jak se na to vůbec někdo může dívat (jak to někdo může číst), když je to od začátku do konce vymyšlené? Tuhle větu jsem ve svém životě slyšela nespočetněkrát - můj táta totiž nepřečte ani detektivku pokud se striktně nedrží skutečných ověřených faktů.

Myslíte, že tahle jeho "hláška" u sci-fi a fantasy opravdu platí? Samozřejmě, že ne. I u těch největších sci-fi slátanin, jako třeba - no a proč ne - jako jsou třeba Hvězdné války nebo fantasy pohádek jako je třeba Eragon (abych též použila něco profláklého) najdete něco z reality. Něco ze života jejich autorů, něco co potkávají denně na ulici nebo něco na co vzpomínají z dětství. Jen vy o tom prostě nevíte.