Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Sázka (povídka)

5. dubna 2011 v 14:09 | KatyRZ |  Literární pokusy
aneb představa u které mě mrazí
Tahle lehce hororová povídka začíná pro některé možná klišoidně, ale kdo vydrží až do "zdárného"konce, snad účel tohohle andělsko - démonického klišé pochopí. Povídku rozdělím na několik částí, aby nám ta zábava chvilku vydržela ;) ...

Sázka (část první)

Aniel byl celý rozlámaný od celodenního nic nedělání. Znuděně se pohyboval po svém luxusním bělostném apartmá. Na území, které patřilo pod jeho správu, mnoho lidí v Boha nevěřilo. Bezvěrci nebyli Pánovou starostí a tudíž ani jeho. Aniel tedy neměl mnoho práce. Postavil se, aby se protáhl. Rozprostřel svá bílá andělská křídla. Pohled mu neochotně padl do velikého zrcadla. Byl tam - ostatně jako vždy - jeho temný protějšek. Stejně krásný jen s vlasy a křídli tmavými, jako noc.

Přistoupil až k zrcadlu, které zabíralo většinu stěny, a které tu bylo, aby andělům i démonům připomínalo, že dobro nemůže existovat bez zla a naopak. Opět pocítil tu zvrácenou touhu se svého protějšku, alespoň dotknout. Tentokrát neodolal a natáhl ruku. Jeho temný protějšek učinil stejný pohyb. Dotkl se zrcadla. Ucítil žár sálající z démonových prstů, pronikající do chladu jeho vlastních, nadpozemských. Ucítil podivnou touhu po splynutí s tím žárem. Dvojník v zrcadle se sebevědomě usmál a prsty obemkl Anielovo zápěstí. Aniel požitkářsky přejel palcem po hřejivé kůži a všiml si démonova slastného přivření víček. Pro démonovu rozpálenou pleť byl chladivý dotek anděla stejně příjemný.

Náhle jeho pozornost upoutalo zářivé světlo za oknem, jež vedlo do lidského světa. Se zalíbením se na něj zahleděl. I démon se tím směrem ohlédl. Byla to jedna z lidských duší na jejich území. Patřila ženě, dobře ji znal. Žádná z jeho oveček nebyla lepší nebo silnější.

"Sázka?" zeptal se démon. Věděl, že je pro Aniela těžké takové nabídce odolat. Byl omrzelý svou službou, která se staletí neměnila, tedy kromě toho, že jeho oveček ubývalo. Několik takových sázek už s démonem uzavřel. Dával démonovi jeden rok na to, aby se pokusil duši odvrátit od Boha. Pro oba platila jediná podmínka. Nesmí svou mocí odvracet to, co druhý na lidskou duši sešle. Občas vyhrál anděl, občas vyhrál démon a pak byla dobrá duše ztracena. Naštěstí nebylo proti boží vůli, pokoušet duše a tak si mohl takové zpestření, čas od času dopřát. Bylo to kruté? Možná.

"O co?" odpověděl démonovi.

"Když ji zlomím, splyneš se mnou." Odpověděl démon a anděl na něj zůstal ohromeně hledět. Měl se rozesmát a tvářit se, že to byl jen vtip, jenže jeho ruku stále hřála ta démonova a splynutí se zdálo lákavější, než kdy dříve. Přikývl.

***

"Dobrý den," usmála se zelenooká Lucie tázavě na příchozího a neposlušný dlouhý pramen špinavě blonďatých vlasů smetla z ramen na záda. Bylo už pozdě odpoledne a ona seděla ve své kanceláři. Vedla útočiště pro mladé lidi s problémy, jež neslo vstřícný název Naděje. Zabývala se právě svou nejméně oblíbenou činností, kterou bylo papírování a každou chvilku nervózně mrkla na hodinky, protože se chystala jít si po práci zatancovat. V duchu už byla na tanečním parketu a vířila v rytmu hudby v náručí svého tanečního partnera Petra. Dokonce ani teď neudržela pohled a z mužovy snědé tváře přeskočila očima na hodiny, jež visely za ním na zdi. Muž se pousmál.

"Dlouho vás nezdržím." Lucii zatrnulo, když si uvědomila, jak moc byl její pohled nápadný, a zastyděla se. Vstala od stolu, uhladila si sukni přes úzké boky a po pár krocích napřáhla k muži ruku.

"To je v pořádku. Nespěchám. Co si přejete?" Odpověděla s úsměvem, vědoma si toho, že se může jednat o člověka, který potřebuje pomoc. V takovém případě by se jí nic nestalo, pokud svůj koníček pro jednou vynechá. Podívala se na muže pozorně a zaznamenala sice ošoupané, ale dobře padnoucí džíny, černé sportovní tričko a tmavé vlasy, jež byly na krku trochu moc dlouhé. Oříškově hnědé oči se na ni usmály.

"Jmenuji se Daniel Matějovský. Přišel jsem se zeptat, zda nepotřebujete dobrovolníka." To ji překvapilo. Málem začala nadšeně křičet ano, ano, ano, ale byla si příliš dobře vědoma, že si muže musí nejprve prověřit. Nemůže přeci k dětem pustit kohokoli. Položí mu několik otázek a pak ho bude muset požádat o výpis z rejstříku trestů a kontakt na někoho, kdo bude ochotný podat reference.

"Možná by se nám někdo hodil, záleží na tom, co umíte." Vrhla na něj pracně ovládaný pohled zdvořilého zájmu, vrátila se za stůl a pokynula muži, aby se posadil.

"Studuji psychologii a rád bych získal zkušenosti mezi dětmi." Lucie se v duchu zaradovala. Takže inteligentní člověk, který snad i má nějaké předpoklady přežít mezi těmi mladými dravci.

Trochu se na něj zamračila a řekla: "Děti tady nejsou proto, aby se na nich někdo, něco učil. Jsou tady, protože potřebují pomoc."

Pan Matějovský stáhl obličej do vážné masky. "Samozřejmě. Tak jsem to nemyslel. Kdybych nechtěl v první řadě pomoci tam, kde je to nejvíc potřeba, šel bych se zeptat na stáž jinam. Určitě by se našlo místo, kde by mi byli ochotni za pomoc zaplatit."

Lucie přikývla. "Takže proč jste si vybral právě Naději?" Při pohledu do jeho bolestí přetékajících očí, bylo Lucii jasné, že ji čeká poslech smutného příběhu.

Druhá část zde
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vanesa Vanesa | Web | 5. dubna 2011 v 16:06 | Reagovat

Moc pěkný dess.

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 5. dubna 2011 v 21:42 | Reagovat

Rozečetla jsem si to už ve škole. Musím říct, že to vypadá zajímavě. S hodnocením počkám na další část. :-)

3 KatyRZ KatyRZ | Web | 6. dubna 2011 v 17:04 | Reagovat

[2]: Zatím se tam skoro nic nestalo - jsme teprve na začátku. Částí bude asi pět - hádám (celkově to má necelých 30tis znaků). ;) Tak doufám, že vydržíš do konce :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama