Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Sázka (povídka - druhá část)

6. dubna 2011 v 17:25 | KatyRZ |  Literární pokusy
Pojďme se podívat, co znamenalo setkání Lucie s panem Matějovským z první části povídky ...

Už je tomu skoro dva měsíce, co Daniel poprvé vstoupil do její kanceláře a vyprávěl jí příběh svého nešťastného mládí, které trávil z velké části na ulici. Zdál se jí trochu starší na začínajícího studenta vysoké školy a jeho vyprávění to jen potvrdilo. Vzhledem k tomu, že neměl pořádné zázemí, trvalo mu déle, než si taková studia mohl dovolit. Obdivovala ho za to, jak se, se svými problémy, dokázal vypořádat. Stal se úspěšným podnikatelem a vydělával dost na to, aby si mohl školu zaplatit. Bude to minimálně dobrý příklad pro mládež, říkala si, než ho poznala trochu lépe.


Brzy přišla na to, že je nejen dobrým příkladem, ale hlavně je pro děti tím pravým naslouchajícím a nápomocným společníkem. Velmi rychle si svým pochopení získal jejich důvěru a to bylo, pro jakoukoli práci s nimi, to nejdůležitější. S trochou dojetí ho pozorovala, jak sedí na zemi, obklopen bandou puberťáků. Všechny tváře k němu byly otočené téměř s posvátnou oddaností.

"Odcházím," zavolala na ně a v odpověď se dočkala mnohohlasého zahučení. Daniel na ni vesele mrkl, před tím, než svou pozornost upřel zpět. Lucie se spokojeně usmála. Člověk, jakým byl Daniel, jí tady opravdu scházel. Většina dobrovolníků i stálých zaměstnanců neprojevovala mnoho nadšení, při představě, že by domů chodili až za tmy. Pokud v Naději přespávalo jedno z dětí, musel tu někdo zůstat celou noc, ale obvykle tu bylo i večer dost práce pro tři. Daniel tady trávil téměř každý večer a netrápil se tím, že půjde pozdě spát. Umožňoval tak Lucii, odcházet domů včas alespoň někdy.

Toho večera dorazila domů z tancování zpocená, ale příjemně unavená. Ve dveřích její malé garsonky ji vítal rezavě mourovatý kocourek. Musela si sednout na botník, jinak by snad upadla, jak se jí chlupatá koule pletla pod nohy. Zvedla si kocourka do náruče a přitiskla tvář k jeho jemné srsti.

"Ahoj, Mourku. Máš hlad viď?"

Strávila příjemný večer. Po dlouhé osvěžují sprše, se usadila s vrnícím chlupáčkem na klíně a knihou v ruce. Doufala, že se jí knihu konečně podaří dočíst, ale příliš brzy se jí začala klížit víčka a tak si oblékla noční košili a přemístila se do postele. Chvíli se dívala balkonovými dveřmi na světla, jež neodmyslitelně patřila k městu. Pak se jí v mysli promítl obraz snědého usměvavého Daniela a ona popustila uzdu romantickým fantasiím, které ji ukolébaly ke spánku.

Ze snění ji vytrhlo hlasité bušení. Vyskočila polekaně z postele a málem ztratila rovnováhu, jak se jí zamotala hlava. Zmateně se rozhlížela a marně přemýšlela, co je to za zvuk.

"Otevři ty zasraný dveře!" uslyšela opilecký křik. Kdo to může být? Divila se, rozsvítila a šla ke dveřím. Neměla kukátko a tak zahákla bezpečností řetízek a dveře jen pootevřela. "A tady máme tu malou mrchu, co si myslí, že mi může vzít moje kluky." Okamžitě ji zahalil opar vydechovaného alkoholu. Zvedl se jí žaludek. Šklebil se na ni muž, s obličejem plným plandavé kůže, který ze všeho nejvíc připomínal buldoka.

Byla ještě rozespalá a tak místo, aby mu dveře přibouchla před nosem, zeptala se: "Jaké kluky?"

"Vojta s Mírou jsou moji a já si s nimi budu dělat, co chci. Když uznám za vhodné, že potřebují výprask, dostanou výprask a ne že se přede mnou budou schovávat v tom vašem domě pro ubožáky." Teď už jí bylo všechno jasné. Tohle je otec dvou z jejích dětí. Chlapci už jsou dost staří. Jednomu z nich bude letos dokonce osmnáct. Občas se přijdou do Naděje schovat, většinou je to ve dnech vyplácení sociálních dávek, kdy má jejich otec přísun financí na alkohol. Dostala vztek a stálo ji veškerou sílu, aby se do muže nepustila. Věděla, že by to bylo zbytečné. Teď by ho rozčílila a zítra by si z jejích slov nic nepamatoval.

"Běžte domů," řekla mu unaveně a zavírala dveře. Muž ji překvapil, když rychlostí, jež přesahovala obvyklé možnosti opilců, vrazil nohu mezi dveře. Lucie ztratila rovnováhu a udělala dva kroky zpět. Než se stačila ke dveřím vrátit. Muž nohu vytáhl a veškerou silou svého opileckého vzteku do nich kopl. Řetízek povolil a dveře se otevřely dokořán.
Lucie zaraženě zírala na mohutný klacek, který držel muž v ruce.

"Co to děláte? Vypadněte odtud, než zavolám polici. Pomoooc!" začala z plna hrdla křičet, uvědomujíc si, že jí hrozí opravdové nebezpečí. Muž vstoupil dovnitř, přirazil za sebou dveře a rozmáchl se klackem Luciiným směrem. Volání o pomoc utichlo, když klacek zasáhl skříň a Lucii zasypala hromada oblečení, která z rozbořeného šatníku vypadla. Muž se rozpřáhl znovu a ozval se další praskot dřeva. Opřel se vší silou do zbytků skříně a ta se začala kácet. V malém bytečku nebylo dost místa, aby dopadla na zem a tak zůstala nad Luciinou hlavou opřená o protější stěnu.

Muž se ovšem ničím nezdržoval a s nadšenou vervou se pustil do dalšího ničení. Šokovaná Lucie se chvíli nezmohla na nic jiného, než pozorovat zkázu svého domova. Až další zabušení na dveře ji z její strnulosti probralo. Vydrápala se na nohy a vrhla se k nim, aby zjistila, že jsou zablokované spadlou skříní a ona je nedokáže otevřít.

"Co se děje Lucie?" zaslechla přes dveře křik souseda.

"Pomozte mi. Dveře jsou zaklíněné. Vtrhl sem nějaký šílenec." Volala třesoucím se hlasem a ze všech sil, ale marně trhala za kliku. Za ní se ozvalo zlověstné ticho a tak se pomalu otočila.

"Šílenec? Já nejsem šílenec. To vy jste šílená ženská, co se plete tam, kam nemá." Lucie vyděšeně pozorovala, jak se muž se zalíbením dívá do očí Mourkovi, kterého drží za kůži na krku. Mourek se zoufale kroutil a vztekle na muže syčel.

"Nechte ho," zaprosila plačtivě.

"Ale copak? Vy mi můžete brát moje kluky a sama na oplátku nedáte ani hloupého kocoura?" Muž se na ni zamračeně zadíval a pak jeho ruka držící kocourka vystřelila k balkonovým dveřím. Ozvalo se tříštění skla. Z venku zaznívala policejní siréna, na zdech problikávalo modré světlo z majáčku, kocour hlasitě naříkal. Sklem pořezaná ruka, držící zmítající se zvíře, vystřelila ještě jednou, tentokrát směrem ke zdi. Stěnu zkrápěli kapičky krve a ozvalo se křupnutí. Kocour utichl. Z venku byly slyšet hlasy a bouchání dveří.

Z muže, jako by všechen vztek vyprchal. Zkrvavené kočičí tělo odhodil na postel a sám se jednoduše svezl na zem. Seděl před Lucií a upíral na ni nechápavý pohled.

Přes balkon se do místnosti dostal první z policistů. Lucie dál stála a zírala na svou postel. Nemohla pochopit, co udělala tak špatného, že si vysloužila tuhle noční návštěvu. Její ruka podvědomě vyhledala utěšující přítomnost stříbrného křížku, který nosila na krku.

Na policejní stanici vypověděla, co jí sám muž řekl. Čekal ji ještě jeden šok, nejspíš ještě větší, než ten který už si prožila. Před tím, než otec Vojty s Mírou vyrazil k ní, propukl jeho amok doma. Oba chlapci byli v nemocnici, přičemž jeden z nich byl ve velmi vážném stavu. Z policejní stanice se, poté co ji dal lékař nějaký uklidňující prostředek, nechala odvést do Naděje. Nedokázala si představit, že by se do bytu ještě dneska v noci vrátila, a protože nechtěla rušit těch několik dětí, které tu trávily noc, připravila si deku do své kanceláře a uložila se na zem.

Následující den si stále připadala, jako ve snách a v práci nebyla moc platná. Ustavičně přemýšlela nad tím, jak se dokáže vrátit do svého rozmláceného bytu. Jak se tam asi uloží ke spánku? Nakonec se odhodlala vyrazit do nemocnice za Vojtou a Mírou.

Vešla do nemocničního pokoje a našla mladšího Vojtu, sedícího u postele svého bratra. Pohled to byl tak děsivý, že se jí podlomily kolena a musela se zachytit rámu dveří. Vojtův obličej byl opuchlý a barevný modřinami. Ruka mu visela v šátku.
Z druhého z bratrů byla vidět jen zafačovaná hlava. Jeho oči se pohnuly a podívaly se jejím směrem. Čišela z nich tak hluboká nenávist, až zalapala po dechu. Byla to moje chyba, neměla jsem je pouštět domů, myslela si zoufale.
Vojta se na ni otočil s tváří zkroucenou, až měla obavy, že se na ni vrhne.

"Běžte. Běžte a už se nevracejte," zaslechla jeho šepot.

"Je mi to líto," špitla a dala se na ústup. Zadržované slzy ji pálily.

Když k večeru dorazil Daniel do Naděje, našel ji, jak sedí za svým stolem a kouká do prázdna.

"Stalo se něco?" zeptal se a z hlasu mu zazníval opravdový zájem. Pustila se tedy do vyprávění. Netušila jak, ale dřív než skončila, našla se plačící na jeho rameni. Velké dlaně ji dlouhými tahy hladily po zádech a utěšovaly ji.

"Nebyla to tvoje vinna. Přeci nejsi zodpovědná za to, co udělal někdo jiný. A žes je neměla pouštět domů? Udělal bych to samé, co ty." Ujišťoval ji pevným hlasem. "Co se týče tvého bytu. Zajdu tam s tebou. Dneska se jenom podíváme, co všechno je potřeba dát do pořádku. Přespíš u mě. Zítra se do toho spolu pustíme." Překvapeně se na něj podívala. V jeho očích našla jen účast. Žádné postranní úmysly. Překvapila sama sebe, když vděčně přikývla na souhlas.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Miselle Miselle | Web | 6. dubna 2011 v 20:49 | Reagovat

Páni, to je něco... K této povídce jsem se dostala náhodou, před odkaz z Temnářčina facebooku a musím říct, že rozhodně nezklamal. První část na mě působila dojmem, že to bude srdceryvná romantika, ale toto je opravdu, opravdu drsné. Při scéně s kocourkem mě úplně mrazilo - sama jednoho takového mám a zrovna seděl na okně, když jsem druhou část četla.

Je to velmi povedené... Ničím zbytečně "překrášlený" styl, ale psáno poutavě, že člověk jen hltá řádky až do konce... Doufám, že brzy vyjde další část. :-)

2 KatyRZ KatyRZ | Web | 6. dubna 2011 v 21:56 | Reagovat

[1]: Pokusím se přidat ji hned zítra. Doufám, že se bude povídka líbit celá a díky za koment.
Mimochodem já miluju čičiny a nemůžu je doma mít, protože dcerka je alergická, tak je alespoň nacpu, kde můžu ;) - ačkoli tahle mi asi moc vděčná nebyla :p.

3 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 6. dubna 2011 v 22:36 | Reagovat

Tohle mě dostalo, je to hodně dobré. Ze začátku jsem ještě koukala i na překlepy (máš tam myslím ni/ní nebo ji/jí jednou nebo dvakrát přehozené), ale pak jsem se začetla a jenom hltala řádky.
Kocoura je mi líto. Chudák malá...:-(
Skvěle promakaná psychologie, jsem zvědavá na další část. :-)

[1]: Přece nebudu lajkovat špatnou povídku. :-)

4 KatyRZ KatyRZ | Web | 6. dubna 2011 v 22:51 | Reagovat

[3]: Jj - to je moje oblíbené a to ještě není to nejhorší, co jsem schopná napáchat :p. Další část bude asi trochu nudnější před tím vrcholným číslem v závěru :D ....

Dík děvčata ;).

5 Miselle Miselle | Web | 7. dubna 2011 v 9:30 | Reagovat

[3]: To neříkám, ale někdy to třeba není můj šálek kávy. Já osobně upřednostňuji psychologii, a nějaký cit i před příběhem, ale v tomto jsme našla všechno tak jak má být! A jsem za to ráda, protože povídka mi zpříjemňuje nucené čtení skript... Po takových dílech mám vždycky chuť začít sama psát. :-D

6 Samotářka Samotářka | Web | 7. dubna 2011 v 20:03 | Reagovat

To je nádhera! K této povídce jsem se dostala přes doporučení od Temnařky. Měla pravdu: krásně napsané, začetla jsem se a ani nevnímala, zda tam máš nějaké překlepy (velmi mě baví vytýkat lidem jakékoliv chyby), prostě mě to vtáhlo do děje a hrozně se těším na další díl.

PS: chudák kocourek, trochu morbidní. :)

7 KatyRZ KatyRZ | Web | 7. dubna 2011 v 20:58 | Reagovat

[6]: Ještě že tak, protože já zase ty chyby s velkou oblibou dělám :D. Dík za pochvalu.

Další část jsem přidala už během odpoledne a když se zítra dostanu k pc, přibude konec.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama