Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Sázka (povídka - třetí část)

7. dubna 2011 v 14:59 | KatyRZ |  Literární pokusy
Další část povídky je tu. Přeji hezké počtení ...
První část zde
Druhá část zde

Lucie seděla v čajovně a přes dým z vodní dýmky, kterou kouřili o několik stolů dál, se dívala do šedých očí své velmi atraktivní kamarádky. Dlouho se neviděly a Lucie toho měla tolik, co říct. Poposedla si trochu, aby ulevila nedávno zraněné noze.

"Budu se vdávat," oznámila kamarádce Evě s úsměvem. Ta jen překvapením vytřeštila oči.

"Byla jsem pryč jen rok! Jak jsi něco takového dokázala." Společně se zasmály.

"Potkala jsem ho pár týdnů po tom, cos odjela. Je úžasnej." Na tváři měla přihlouplý výraz.

"To se vsadím, ale než vytasíš podrobnosti, mohla bys začít jménem," smála se jí.

"Jmenuje se Daniel. Setkali jsme se v Naději. Je to dobrovolník a chodí pomáhat s mládeží. Umí to s nima. Líp, než kdy budu já." Přes tvář ji přeběhl stín. "Hodně mi v posledním roce pomoh." Eva se ušklíbla: "Prosím tě. Od kdy ty potřebuješ něčí pomoc?" Teď už se na Luciině tváři usídlil stín natrvalo.


"Nevím, co se to děje. Mám pocit, jako by mě v poslední době Bůh zkoušel a Daniel je anděl, kterej mi přišel na pomoc."
Eva zvážněla: "Co se stalo?"

"Měla jsem na starosti několik mladíků, však to znáš. Pár jich na tom bylo opravdu blbě, protože jeli v drogách. Měla jsem tam ale taky dva bratry, co se do ničeho nezaplítali, jen to doma neměli lehký. Čas od času jsem je nechala přespat v Naději, když přišel táta domů s náladou řvát a rozdávat rány. Kluci měli občas pár modřin, jinak jim ale nikdy neublížil. Vždycky jsem je nechala jít druhý den domů. Jejich táta přišel na to, kam kluci utíkaj. Jednou v noci vrazil ožralej ke mně domů. Víš, že svým dětem dávám soukromou adresu, kdyby potřebovali pomoc. Vymlátil to z nich. Z bytu mi udělal kůlničku a z pomsty mi zabil Mourka. Postel i zeď jsem měla zacákanou jeho krví." Luciin hlas se povážlivě zachvěl.

"To nemyslíš vážně," hlesla Eva a chytila přítelkyni za ruku. Lucie zavrtěla hlavou.

"To není to nejhorší. Oba kluci skončili v nemocnici. Jeden ochrnul. Hýbat může jen očima a pohled, který na mě ty oči vrhly, když jsem za ním přišla do nemocnice, nebyl vůbec pěknej. Jeho bratr mi řek, abych už znovu nechodila. Kdybych je nepouštěla domů a rovnou zažádala o odebrání z otcovy péče …" Vrtěla dál Lucie nešťastně hlavou. "Myslela jsem, že už jsou na to starý. Že jim bude líp tam, kde to znaj." Nadechla se:
"Každopádně tou dobou už jsme se s Danielem trochu znali. Nabídl mi, abych se k němu nastěhovala, než se dá můj byt do kupy." Trochu se začervenala. "Už jsem tam zůstala," přiznala s rozpačitým úsměvem.

"Ty?" zírala na ni vyjeveně Eva.

"Já vím, já vím. Neskončila jsem v jeho posteli, abys věděla. Ze začátku to byl dokonalej gentleman a pomáhal mi všemi silami dát byt do pořádku. Šlo to pomalu, neměla jsem našetřeno dost peněz. Nabízel mi půjčku, ale to jsem nechtěla přijmout. Když už byl byt skoro v pořádku, umřeli mi dva kluci na předávkování. Byla jsem z toho dost na dně a nechtěla jsem bejt sama. Přiznám se, že jsem se do svýho bytu i bála. Vůbec už mi nepřišel tak hezkej a útulnej." Roztřeseně se nadechla:"Daniel dostal ošklivou angínu. Měl vysoký horečky. Potřeboval mou pomoc, tak jsem zůstala. Byl bezbrannej jako děcko. Mnohdy z horečky blouznil a nevěděl, co říká."

"Dělal ti návrhy?" usmívala se na ni přítelkyně. Lucie opět trochu zčervenala, ale přikývla. "Nevím. Vidět ho takhle." Rozpačitě pokrčila rameny.

"To víš, mateřský instinkty dokážou dělat s ženskou divy. Zamilovala ses viď?" Mrkla na ni Eva a Lucie s plachým úsměvem přikývla.

"V práci jsem musela na kobereček. Hrozilo mi, že mě propustí. Zdálo se, že jsem udělala příliš mnoho chyb a špatných rozhodnutí, který měly fatální následky. Daniel se za mě postavil a zařídil, abych mohla zůstat. Byla bych odešla sama, ale přesvědčoval mě, že se nic z toho nestalo mojí vinnou."

"To víš, že to nebyla tvoje vinna. Znám tě. Vždycky si svou práci dělala dobře. Máš odhad na lidi." Přesvědčovala ji kamarádka oddaně.

"Možná už můj odhad není tak dobrej, jako dřív. Nevím. Cítím, že mě to ovlivnilo a nejsem tak rozhodná, jak bych měla bejt." Smutně sklonila hlavu. "Petr se, se mnou přestal bavit." Eva nadzvedla překvapeně obočí. "Takovou dobu jsme byli kamarádi. Nikdy mě nenapadlo, že ode mě čekal víc." Vyprávěla dál Lucie

"Taky se mi nezdálo, že by od tebe čekal víc. Měl přeci přítelkyni ne?" Reagovala Eva.

"To měl. Začal mi ale dělat scény kvůli Danielovi. Nelíbilo se mu, že u něj bydlím. Říkal, že mu nevěří, že není takovej, jakým se zdá bejt. Ty scény byly neúnosný. Řekla jsem mu, že jestli toho nenechá, nechci ho už vidět. Odpověděl, že když ho já nechci poslouchat, on nechce bejt u toho, až Daniel ukáže svou pravou tvář."

Chvíli bylo ticho, pak se ale Lucie nadechla k pokračování. "Krátce na to mě přepadl nějakej chlápek, když jsem šla večer z tancování. Tam v tom podchodu, kterej jsme spolu vždycky s jekotem probíhaly. Na hlavě měl kuklu a chtěl po mě kabelku. Nepodala jsem mu ji dost rychle a to ho rozzuřilo. Snažila jsem se bránit, ale měl strašlivou sílu. Brzy mě srazil na zem a mlátil do mě hlava nehlava. Pak se nade mě postavil a mně došlo, že nedejchá tak rychle zdaleka jen námahou. Líbilo se mu to. Rozepínal si kalhoty a u toho mi vší silou dupl na koleno. Omdlela jsem bolestí. Když jsem se probrala, byl u mě Daniel. Držel mě v náručí a telefonoval pro sanitku. Přišel mi naproti a toho šílence zahnal. Měla jsem štěstí. Kdyby přišel Daniel o chvíli dýl, ten chlap by mě znásilnil."

Teď už se třásla i Eva a v očích měla slzy. "Opravdu to vypadá, jako by byl ten tvůj Daniel anděl strážnej."

"Škoda, že nepřišel ještě o chvíli dřív." Lucii po tváři stékala slza. "Ten hajzl mi totálně zničil kolení kloub. Zatím ještě nemůžu ani pořádně chodit a nikdo nedokáže přesně říct, do jaké míry se dá koleno do pořádku. Jedna věc je ale jistá. Už nikdy nebudu tancovat." Lucie nevydržela soucit v kamarádčiných očích, která věděla o její lásce k tanci a zahleděla se na protější zeď.

Nakonec se jí podařilo vykouzlit na tváři úsměv. "Všechno se dá nějak do pořádku. Zvládnu to. Daniel trvá na tom, aby byla svatba, co nejdřív. Nenechá si to vymluvit. Řekni mi, která nevěsta by chtěla k oltáři kulhat o berlích a svou svatební noc strávit, jako nemohoucí?" Mnohem zkušenější Eva se rozesmála: "Nemohoucí? Nemyslím si, že by ti zraněné koleno v něčem zásadním bránilo." Pak trošku zvážněla. "Dobrá tedy nevěsto. V čem ti můžu pomoct? Potřebuješ zajistit dort nebo romantické apartmá na svatební noc?" dobírala si Lucii.

"V první řadě potřebuju svědka."

"Ehm. Samozřejmě." Usmívala se Eva.

"No a pak šaty." Všechno zlé bylo v téhle chvíli zapomenuto a na Luciině tváři se usídlil úsměv.

***

Aniel byl překvapen tím, jak málo se tentokrát démon snaží. Duše se zdála zářit čím dál víc, jako by ji každý další pokus o zlomení spíše posílil. Tahle duše si poradí i bez jeho pomoci. Na tváři se mu usadil smutný úsměv. Démon se bojí vyhrát, pomyslel si.


Velké finále zde
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miselle Miselle | Web | 7. dubna 2011 v 15:16 | Reagovat

Myslím, že by z toho mohl být i skvělý román! Ta povídka na mne působí jako výstřižky z něčeho většího, mnohem hlubšího... A náhodou, tato kapitola vůbec nebyla nudná, četla jsem ji jedním dechem... Lucii docela lituji, ale pevně věřím, že se nedá... Ale to by asi nebyla "sázka", co? Cítím tam nějaký problém, něco se určitě zkazí.

2 KatyRZ KatyRZ | Web | 7. dubna 2011 v 15:20 | Reagovat

[1]: Nebyla jsem si jistá, jak bude působit část, která není "prožitá", ale jen vyprávěná kamarádce. Díky.
Nějaká pesimistická ne? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama