Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Moje Výsost podruhé - povídka

9. prosince 2011 v 19:04 | KatyRZ |  Literární pokusy

Jak jsem slíbila, mám pro vás pokračování povídky o princi Erinovi Ochránci říše. Minule jsem vám zapomněla vyslepičit, že se jedná o povídku, která skončila na 21. místě v letošních Žoldnéřích fantasie. Žádná sláva, ale také žádný propadák. Nakonec třeba prozradím, jak vypadala kritika a uvidíte, zda budete mít stejný názor, jako jeden z porotců. Teď jen přemýšlím, jestli zveřejňuji poslední verzi nebo nějakou s chybami, která se mi schovávala v počítači a škodolibě vystrčila drápek zrovna, když jsem se rozhodla povídku zveřejnit. Sílu celé to kontrolovat stejně nemám, tak mi přinejhorším budete muset odpustit :p.

První část tady

Trochu úcty mojí Výsosti (2)


Po menší vodní bitce, kterou jsme si s muži po horkých dnech prostě neokázali odpustit, nás sloužící vedl ke stolům připraveným v zahradě. Ve stojanech podél cesty plály louče, protože již padla tma. Od stolu nám šla v ústrety postava ve světlých šatech. Vypadala jako víla s hnědými vlasy splývajícími ve vlnách na záda a lehkou látkou šatů, která povlávala kolem těla ve večerním vánku. Tak tohle je tedy vážená Rhianna z Dubenu. Byl jsem trochu zklamán. Vliv měla rozhodně i má několik dní narůstající touha, ale při pohledu na ni jsem si pomyslel, jak rád bych se na jejím těle ukojil. Rozhodně však ve mně její drobná postava nevyvolávala žádný respekt.


Když žena vešla do záře nejbližší louče, ztuhl jsem. V luxusních krémových šatech byla Anna. Nálada vylepšená koupelí opět klesla pod bod mrazu. Nemám rád, když mě někdo tahá za nos. Takže paní tohoto domu, pracuje se svými poddanými na poli a princi prokazuje míň úcty, než jeho koni. Skvělé.

Na druhou stranu se vyřešil můj problém. Je zcela v rámci protokolu, když se princ vyspí s hostící šlechtičnou. Nálada se mi zase zlepšila a já na Rhiannu použil jednu ze svých ověřených zbraní - úsměv. Následovalo zatřepotání jejích řas, jako by byla laň oslněná silným světlem. Dovolil jsem si ještě jeden úsměv, menší a spokojený.

Nabídl jsem jí rámě a ona ho přijala. Sahala mi sotva po ramena a to ani zdaleka nepatřím k největším mužům v mé družině. Samozřejmě v mé družině jsou jen zkušení rytíři, kteří narostli určitých rozměrů už jen pravidelným používáním meče, takže byste o žádném z nás neřekli, že jsme drobní.

"Čemu vděčím za vaše pozvání?" Neměl jsem chuť chodit dlouho kolem horké kaše, ale Rhianna na to měla opět jiný názor.

"Promluvíme si po večeři, Vaše Výsosti."

Však já si to s tebou vyřídím, kočičko. Jen počkej, pomyslel jsem si s nemravnou představou a zasedl k bohaté tabuli.


Po příjemné večeři mě zavedla do své pracovny a já se nevěřícně rozhlížel. Navštívil jsem už pár dámských salónků a ve všech se po pohovkách válely rozdělané výšivky a stěny byly zdobené kýčovitými obrázky květin a podobných útlocitných výjevů. Ne tak tady. Její pracovna byla vybavená masivním pracovním stolem a několika křesly, které stály kolem něj.

Na stěně visel obraz, který jsem znal. Našel jsem ho jednou někde na půdě venkovského sídla mého strýce. Byl jsem tenkrát dítě a pamatuji se, jak mě zasáhla jeho podivná syrovost, ačkoli mi zobrazovaný výjev nedával žádný smysl.
Na obraze stála žena, jež pojila kruh dvanácti mužů různých ras - někteří z nich byli ještě na živu. Zdálo se, že první padl k zemi muž po její pravici a za ním následovali ostatní. Zatímco žena obracela tvář k nebi, přeživší muži hleděli oddaně na ni. Muž, který byl nejblíže poslednímu mrtvému, měl zpocenou tvář zkroucenou bolestí. Rhianna si všimla mého zaujetí a na obraz pohlédla se zvláštním posmutnělým výrazem.

Pak jako by si nasadila masku, její smutek náhle zmizel a nahradila ho koketérie.

"Mohu vám něco nabídnout princi?" Vyzývavě se na mě usmívala a já už nezaváhal ani vteřinu. Dvěma kroky jsem stál těsně před ní. Nevrhl jsem se na ni, nejsem nezkušený mladíček. Nechal jsem jí pocítit teplo svého těla a dlaní, která vedle její jemné tváře působila obrovská, jsem si pohrával s pramínkem medových vlasů. Úsměv se jí vytratil z tváře a dnes již podruhé na mě pohlédla laníma očima. Pohladil jsem ji po čelisti a palcem přejel po rtu. Rozevřela ho a nejspíš si to nechtěné pozvání vůbec neuvědomila. Sklonil jsem se a ústy pohladil ty její. Stála jako přimražená, jen husté řasy skryly krásné zelené oči. Rukama jsem jí lehce přejel po odhalených ramenou a můj jazyk si pomalu začal probíjet cestu k ní. Unikl jí vzdech. Je sladká. Nebyl jsem dalek toho přestat se ovládat, když jsem si uvědomil třas jejího těla a nedostatek spolupráce.

Odtáhl jsem se od ní a spatřil strach. Tomu říkám studená sprcha. Čeho se bojí? Nadechoval jsem se k otázce, když zvedla paži a dotkla se mé hrudi. Nejdřív jsem si myslel, že chce pokračovat, kde jsme skončili, ale pak jsem ucítil, jak prsty něco hledá. Podíval jsem se dolů a uviděl v její dlani můj talisman. Pohladila kámen, jenž měl barvu jejích očí, a ten se rozzářil. Viděl jsem ho takhle jen jednou v životě. Nosil ho tenkrát otcův bratranec a nechal mě, abych se ho dotkl. Od té doby byl talisman můj.

Co to znamená? Je snad opravdu potomkem velké čarodějky? Přejela mi prstem po tváři.

"Jsem čarodějka Rhianna, Strážkyně světa a žádám tě, abys splnil svůj závazek a stal se mým ochráncem," řekla to tichým hlasem, jako by ji snad z těchto formalit bylo trapně. Já ale nepovažuji vstup do něčích služeb za pouhou formalitu. Možná, že kdysi nějaký můj předek, který nebyl úplně při smyslech - nemám tušení, kdo to byl, protože nevykonal nic tak závratného, aby o něm kronikář zapsal cokoli jiného - něco slíbil, ale to neznamená, že já jako následník trůnu to za něj teď budu dávat do pořádku. Mám své práce a závazků už tak až nad hlavu.

"Zní to hezky, děvenko, ale jeden rozsvícený kámen z tebe ještě čarodějku nedělá. Navíc pochybuju, že tví strážci tu snad měli figurovat, jako tvá osobní ochranka, kdyby sis chtěla vyjet do města. Takže bys mi musela přednést nějaký hodně pádný důvod, abych o tom vůbec začal přemýšlet." Nejspíš někde nedávno vyhrabala staré prababičiny deníky a teď se mě pokoušela obalamutit.

Překvapila mě. Opět. V očích jí to po mé odpovědi vesele zajiskřilo a tiše se zasmála. Při tom zvuku mi přejel mráz po zádech, což jí ovšem nemíním říkat. Nepotřebuju, aby ta koketa věděla, jak silně na mě působí. Zdálo se mi, že z jejího hlasu zaznívá naděje, když se mě ptala: "Nezažili jste cestou nic podivného? Neslyšeli jste na dvoře o tom, že by mezi lidmi narůstala zloba?" Zamračil jsem se a ona okamžitě zvážněla. "To jsem si myslela. Tak povídej," vyzvala mě a já se s podrážděním rozhodl její tykání ignorovat. Přeci nebudu takhle malicherný.

Pověděl jsem jí tedy o tom, jak se všechny strany v hraničních půtkách staly agresivnější, až nakonec boje ustaly. Lidé se totiž rozhodli vraždit navzájem, aniž by k tomu hledali nějaké omluvy. Proč se vrhat na ty za hranicí, když můžu klidně zabít souseda? Ušetří to čas. Já osobně omluvy pro boj považoval za docela užitečné. Bylo to rozhodně lepší, než když ubohý rytíř netušil, zpoza kterého rohu vyběhne další nebezpečí. Řekl jsem jí samozřejmě také o větším množství vražd a sebevražd, které Ivenej sužovaly. Skončil jsem vyprávěním o vesnici, která nás cestou sem zdržela.
.
"Tak blízko." Anna pobledla. "Já vím princi, že po tolika letech všichni historku o Velkém zlu považujete za klišé. Pohádku, která se vypráví před spaním, aby dětičky nezlobily. Jenže před třemi sty lety to začalo stejně. Nenápadně. Zdálo se, že je to jen normální lidská zloba, touha po moci, žárlivost. Začalo to větší nervozitou. Pak vypukla první válka. Přišla další a další. Trvalo to deset let, než bylo zřejmé, že se lidé prostě chovají iracionálně, než se na sebe začali sousedé vrhat a vraždit se na návsích."

Vzpomněl jsem si na legendu, která vyprávěla o lidech rozsetých po obloze, jako by se tam snad někdo opravdu dokázal udržet. Legenda vyprávěla o příchodu lidí na tento svět. Mysleli si, že našli zemi, ve které budou šťastní. Nebyli. Na tomhle světě žila bytost, které se nově příchozí nelíbili. Dokázala je donutit k odporným činům, aniž by si to sami uvědomovali. Když na to tehdejší mocní čarodějové konečně přišli, našli několik hrdinů, se schopnostmi bytosti se postavit. Hrdinové bytost chytili, a protože ji nedokázali zabít, poslali ji na nebe, daleko mezi hvězdy.

"Jak souvisí období Krvavých válek s historkou o Velkém zlu?"

"Jak si myslíš, že čarodějka dokázala války před třemi sty lety ukončit? Všechno to začalo proto, že Velké zlo našlo cestu zpět na tento svět. Čarodějka ho dokázala znovu poslat pryč mezi hvězdy, naneštěstí to bylo opět jen dočasné. Nyní je zpátky a někdo se mu bude muset postavit."

Ta holka je pomatená. Bylo mi to trochu líto, protože vypadala opravdu skvěle. Co se dá ale dělat. "A co si jako myslíš, velká čarodějko, že s tím dokážeš udělat?"

"Nedokážu nic víc, než co jsem udělala už dvakrát. Pošlu ho zase mezi hvězdy a budu doufat, že tentokrát mu bude trvat déle, než najde cestu domů."

Byl bych se smál, ale v obličeji se jí náhle odrážely celé věky. Chloupky po těle se mi ježily, jak z ní její věk přímo sálal.



Pokračování zde

Jak vypadá Velké zlo a jak si s ním chce čarodějka poradit? A co je pro našeho hrdinu nejdůležitější - jaká bude role ochránce?

Každému, kdo dočetl až sem budu nesmírně vděčná, pokud vyjádří svůj názor a napíše, co se mu líbilo a co mu naopak nesedělo. Díky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 10. prosince 2011 v 23:16 | Reagovat

Dočetla jsem až sem. :-)

+
Vypsaný styl, to bez debat
Slovní zásoba
Atmosféra světa, celkově zápletka s lidmi, co se vraždí navzájem (i když o tom už jsem něco někde četla)
Prvky temné fantasy

-
Pasáže ve kterých vysvětluješ politiku a fungování světa, dle mého by vypadalo daleko lépe, kdybys to zakomponovala do děje. Je to věc, která mě štve na spoustě fantasy.
Nepřijde mi nejšťastnější psát za chlapa v první osobě. Hlavní hrdina mi přijde na veterána z války kdesi v poušti příliš zženštilý.
Motiv čarodějky, amuletu a rytíře... přijde mi to hrozně klišovité.

Bude to nějak pokračovat? :-) Pokud je tohle konec oné soutěžní verze, tak bych vytkla, že se tam vlastně nic nestalo. Prostě slibný úvod a potom... nic. Což je škoda. Kdyby se to trochu doladilo, mohl by to být zajímavý začátek nějaké delší povídky. ;-)

2 KatyRZ KatyRZ | Web | 10. prosince 2011 v 23:52 | Reagovat

[1]: Ne, ne to není konec, neboj. Uvidíme, až dočteš dokonce (jestli tedy ;)), pak prozradím, co mi napsal Bronec :).

Proti klišovitosti nemohu nic namítat - někdy mám otřepaná a trochu protřepaná klišé, stejně jako archetypy ráda. Pak už mi záleží jen na tom koření, aby to nebylo stejné jako tucty jiných příběhů (mluvím nejen o psaní, ale též o čtení).

"Zženštilý" charakter prince Erina vidím spíš na nevyspělý (jinak si chlapi nestěžovali) - prostě jsem ho psala tak, aby mě bavil, aby nebyl příliš vážný. Snažila jsem se to jeho hejskovství odůvodnit už jen tím faktem, že je princ, a že prostě může - to zaprvé. A zadruhé tím, že zažil odloučení od lidí a tohle je jeho způsob, jak se s tím vyrovnat... Evidentně to nesedlo - přesto ho mám jako autorka, chlapce, ráda ;).

Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama