Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Trochu úcty mojí Výsosti - povídka

8. prosince 2011 v 21:06 | KatyRZ |  Literární pokusy

Po dlouhé době vám konečně naservíruji jeden ze svých literárních pokusů. Jedná se o fantasy povídku, která měla být, víc než co jiného, zábavná (ne humorná). Na své by si měla přijít romantická duše stejně tak, jako duše, která tíhne k temnější fantastice. V hlavní roli tu máme prince a skutečného rytíře, romantického hrdinu... Věříte mi? Možná, že to s ním nebude tak jednoduché ;).
Tak a teď prokažte:

Trochu úctý mojí Výsosti


Polaskal jsem Bratříčka po krku, vděčen mu i za to pomalé střídání kopyt. Všichni lidé v tomhle poledním horku odpočívali a on společně s ostatními koňmi musel se svým nákladem pokračovat v cestě podél do nekonečna se táhnoucích polí.

"Zasraný vedro," ucedil mezi zuby jeden z mých společníků a já mu musel dát za pravdu. Cítil jsem se, jako kus vepřového na rožni. Pot mi stékal v čůrcích po zádech. Můj aristokratický nos svědil, jak se mi na něm kůže po těch několika dnech na cestě loupala. Neustále jsem se musel škrábat na jizvě, která se mi táhla z obočí na čelo a která se pod náporem slunce spékala. Nejdřív jsem se snažil alespoň jizvu, když už ne zbytek mého zrudlého obličeje, zakrýt pramenem černých vlasů, ale ten se mi k ní potem přilepil a bylo to ještě horší.



Vaše Výsosti,
prokážete mi tu čest a navštívíte v nejbližších dnech mé panství?
S úctou

Rhianna z Dubenu

To bylo všechno a rukopis byl tak vypsaný, že jsem měl problémy lístek přečíst. Nejdřív jsem na ten list zíral rozjařeně. V životě jsem o žádné Rhianně z Dubenu neslyšel a její drzost ve mně vyvolávala jen pobavení. Jsem princem Ivenejským, nástupcem trůnu, rytířem s titulem Nejvyššího ochránce říše a sám rozhoduji o tom, kterého ze svých poddaných navštívím. Přesto mi v hlavě stále znělo z Dubenu, z Dubenu, z Dubenu, až jsem si připustil, že jsem o tomhle místě možná kdysi přeci jen něco slyšel. Zašel jsem tedy za kronikářem. Netrvalo ani celé dopoledne a byl jsem na cestě.

Rhianna z Dubenu se pro mě stala nečekaným zpestřením posledních týdnů plných špatných zpráv. Hraniční půtky konečně skončily a zprávy říkaly, že na tom mají největší podíl násilnosti, ke kterým dochází mezi obyčejným lidem. Naneštěstí tomu tak nebylo jen u našich sousedů, ale také lid ivenejský zešílel a proléval svou krev pro nic.

Před námi se objevilo několik domků. Jedna z malých vesnic, které lemovaly Královskou cestu. Konečně se na chvíli schováme do stínu, a když budeme mít štěstí, narazíme tu i na hostinec, kde pojíme něco čerstvého proviantu.

Vjeli jsme mezi domky a slyšeli jen zběsilé štěkání vzteklého psa. Nikde ani živáčka, ale v takovém horku opravdu nebylo divu. Pak se ozvalo zaječení tak plné hrůzy, že jsem bez váhání pobídl Bratříčka k trysku. Projeli jsme vesnicí a narazili na náves.

Zatímco všude okolo se kvůli suchu vířil prach, tady tomu bylo jinak. Zem byla poseta mrtvými a rudá tekutina proměnila suchou půdu v bláto. Z puchu čerstvé krve, který se mísil s výkaly, se mi zvedl žaludek. Udržel jsem jeho obsah i přes to, že se za mnou začaly ozývat zvuky několikerého dávení. Přejel jsem místo pohledem a hledal nějaký pohyb. Byl jsem za svou snahu odměněn, ačkoli po bližším prozkoumání rozhodně ne potěšen. Drobný muž se právě zvedal od své poslední oběti. Z jeho rukávů odkapávala krev a z očí čišela zběsilost, proto jsem na chvíli nabyl dojmu, že by takového masakru snad mohl být schopný i sám. Šílenství a zloba mohly dát jeho tělu a mysli sílu přemoci i mnohem silnější muže než jakým byl on. Ještě jednou jsem se rozhlédl. Ne, k něčemu takovému prostě musel mít komplice.

Spokojený úsměv přeběhl po mužově tváři. Vykročil naším směrem se zjevným úmyslem pokračovat v započatém díle. Neudělal ani tři kroky a ležel mrtev na zemi. Nevím, co si myslel. Nejsme banda vesničanů. Všichni moji muži jsou veteráni z hraničních půtek, několik z nich dokonce přežilo Man. Neměl proti nám, ani vyzbrojen šílenstvím, žádnou šanci.

Sesedl jsem z koně a procházel mezi mrtvolami.

"Nezabil je všechny sám," konstatoval jeden z mužů, co bylo zjevné. Právě jsem pozoroval dvě ženy, které ležely zaklíněné do sebe, zatímco jejich střeva ležela v krvavém blátě. Obě ozbrojené kuchyňskými noži si navzájem rozpáraly břicha. Půdu tu zavlažovala celá vesnice - děti, jejich rodiče i prarodiče.

"Meriene, vrať se na dvůr. Řekni otci, co jsme tady našli a pak sem doprovoď šerifa. Je třeba zjistit, co takové šílenství způsobilo." Jeden z mých mužů se vyhoupl na koně a bez námitek se vydal na několikadenní cestu zpět.

Když jsem se ujistil, že tu nezbyl nikdo, jehož tvář by byla zkroucená šílenstvím a stále živá, vydal jsem se k nejbližšímu městu, abych našel vyšetřovatele, který se o průzkum postará hned a předá později své poznatky královským. Měl jsem ovšem dojem, že se i tahle tragédie zařadí k těm mnoha, jež ničily můj lid a které jsme nedokázali vysvětlit.


***

Slunce se pomalu schylovalo k západu. Masakr ve vesnici nás zdržel dva dny, a přesto jsme nebyli schopni zjistit vůbec nic. Nějakou dobu už jsme cestovali po území Dubenského panství a teprve nyní jsme spatřili prvního člověka, který byl ochoten vylézt ze stínu. Jeli jsme dál a lidí přibývalo. Vláčeli se na pole, aby se v tomhle horku postarali o zavlažení.

Duben není součástí mé říše, i když leží téměř v jejím středu. Je to panství, které si před třemi sty lety za záchranu světa vyžádala mocná čarodějka. Ano, opravdu, prý to byla čarodějka. Já osobně v životě žádnou nepotkal. Stejně tak si jako odměnu vyžádala oddanost jednoho rytíře z našeho rodu. V upomínce jeho závazku mu věnovala talisman, který se předával z generace na generaci. Nyní jsem byl nositelem talismanu já. Ne protože bych byl snad jeho dědicem v přímé linii, ale protože si mě kdysi sám vyvolil. Byl to jediný a ne moc přesvědčivý důkaz, který jsem o existenci kouzel dostal.

Celá ta staletí o čarodějce nikdo neslyšel a tak jsme nyní netušili, zda existuje dědic z její krve nebo zda dubenské panství spravuje někdo úplně jiný. Avšak říše prosperovala a za celých tři sta let se nenašel nikdo, kdo by zatoužil tohle panství si přivlastnit. Že by kouzla přeci jen existovala? Musel jsem se v duchu usmát. Jak jinak si vysvětlit, že byl Duben tak dlouho ponechán v klidu?

Koně cítili blízkost vody a to je vytrhlo z letargie. Muži jim přesto přitáhli uzdy. Samozřejmě si všimli mého pohledu, který jsem upíral do polí na zdejší ženy. Byli jsme na cestě už pět dní. Jsem zvyklý na ženskou společnost a nenechám si ujít žádnou příležitost, kdy si s nějakou kráskou zašpásovat. Nejsem povrchní, ale strávil jsem několik let bojem o přežití v Manské poušti, nejen bez žen, ale také s minimem potravy a vody. Vím, čeho je třeba si v životě vážit a lidská společnost a touha rozdávat a přijímat potěšení k těm věcem patří.

Jedna z žen připoutala můj pohled. Byla oblečená do kalhot, což bylo samo o sobě neobvyklé. Co mě ale zaujalo více byly její oblé tvary, široké boky, útlý pas a plná ňadra, jež se rýsovala pod pracovní halenou přepásanou provazem. Pohodila hlavou a její dlouhý cop sluncem vyšisovaných hnědých vlasů přepadl ze zad přes rameno. Při pohledu na její hladkou šíji jsem roztouženě polkl. Jak jsem rád, že existují i jiné ženy, než paničky od dvora, které se zadýchají, když mají vystoupat tři schody. Vzít si takovou do postele, bál bych se, že jí při milování se mnou selže srdce námahou.

Někdo na mě ženu upozornil a ona se otočila. Přejela naší skupinku pohledem.

"Ech," zamotala se mi hlava a měl jsem na okamžik pocit, jako bych se sám na sebe díval z dálky. Možná nejsem v té správné kondici, abych se tu o něco pokoušel. Slunce si na mně nejspíš vybírá svou daň. Žena přenechala svou práci ostatním a vydala se naším směrem. Zastavila se před Bratříčkem, utřela ublácenou dlaň do kalhot a pohladila ho. Pak ke mně zvedla oči a kývla hlavou na pozdrav.

Zřejmě jí mé černé oči moc neučarovaly. Lidé, kteří mě poznají, přede mnou obvykle padnou na kolena, těžko říct, zda úctou k mému postavení, či strachem z mého divokého vzezření. Na tuhle ženu jsem zřejmě neudělal dojem vůbec ničím.

Pohlédla na mě vyzývavě. "Vítej, princi Erine."

Rozpačitě jsem kývl v odpověď.

"Nevěděli jsme, kdy dorazíte. Bude chvilku trvat, než vám připravíme ubytování. Dost by to urychlilo, kdybych se s vámi mohla svézt k domu." Ohlédla se k mým mužům a já okamžitě věděl, že ji k žádnému z mých společníků na koně neposadím. Natáhl jsem k ní ruku a ona se ladně vyhoupla do sedla za mě. Nezajíkla se, nebyla překvapená, ve skutečnosti jsem měl dojem, že jsem já víc nervózní z ní, než ona ze mě. To se mi často nestávalo.

"Nepředstavila jste se," konstatoval jsem trošku podrážděně, když jsem si uvědomil, že z ní cítím vzrušující vůni zeminy a ženskosti, zatímco ze mě se line pětidenní pach nemytého těla, jež se opékalo na slunci. Proklínal jsem impulzivní rozhodnutí, přeci jen by bylo lepší, kdyby se svezla s někým jiným.

"Říkejte mi Anna, princi." Ukázala na úzkou cestu odbočující mezi stromy. Vydal jsem se tím směrem. Bratříček i přes větší zátěž rozjařeně tancoval, když se dostal do stínu a ucítil ve vzduchu vlhkost. Zahlédl jsem před sebou říční hladinu.

"Mám obavy, že budeme muset nejprve nechat koně odpočinout u řeky. Dál už je asi nedostaneme

"Není třeba dostávat je dál," zazněl Anně v hlase úsměv. Vyjeli jsme za zatáčkou a před námi se ze stínu stromů vyloupl dvoupatrový rozložitý dům, důstojné to šlechtické sídlo. "Vítejte na dvoře Rhianny z Dubenu." Anna ukázala ke kamenné plošince, která byla vybudovaná u řeky v blízkosti domu. "Jsou tam schody Vaše Výsosti. Můžete se, se svými muži, v klidu vykoupat, aniž byste byl na očích." Smrdím, ujistila mě její slova a tak jsem si tiše povzdechl. Mezi tím ke koním přiběhlo několik sloužících. Anna sklouzla ze sedla. "Postarejte se o koně. Muži se půjdou osvěžit k řece. Chci, aby měli všechno, co mohou potřebovat," spustila Anna sebejistě. Takže to není obyčejná služka. Možná dokonce vede celou domácnost. Škoda, s těmi obyčejnými je to vždycky snazší.

Přemýšlel jsem, kdy se konečně objeví i záhadná dáma, která mi zaslala lístek, zatímco Anna pokračovala. "Večeři nanoste do zahrady - v domě bude příliš velké horko. Pokoje pro hosty jsou připravené?"

"Ano, paní," klaněl se sluha málem k zemi. Zaraženě jsem se na Annu podíval a přemýšlel nad tím, jak zvláštní poměry tu vládnou. Zdá se, že tu podléhají velmi podivnému kodexu prokazování úcty.



Druhá část tady

Máte za sebou první část povídky. Doufám, že se líbila natolik, abyste se přišli podívat na její pokračování. Snad jste alespoň trochu zvědaví, co se stane, až se objeví záhadná dáma, zda bude skutečnou čarodějkou, co asi chce po princi Erinovi a co způsobuje násilnosti v království...
Pokračování příště ;).
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Daysy Daysy | E-mail | Web | 8. prosince 2011 v 21:16 | Reagovat

Pěkné.

2 Hallo-chan Hallo-chan | Web | 9. prosince 2011 v 7:49 | Reagovat

To vypadá vážně zajímavě, hlavně začátek se mi líbil. :-D

3 Yominis Yominis | Web | 9. prosince 2011 v 10:53 | Reagovat

Sem-tam ti ulítla čárka, ale to opravdu výjimečně. Jinak piš dál, uvidíme, jak se to vyvine (každému teď musí být jasné, kdo je Anna, ale zajímalo by mě, co po princi přesně chce :-))

4 KatyRZ KatyRZ | Web | 9. prosince 2011 v 18:39 | Reagovat

[2]: Díky.

[3]: Každému, jen princi ne :D ;). Povídka je hotová - publikuju na části, abych čtenáře nenamohla ;).

5 Le fille Ash Le fille Ash | Web | 17. ledna 2012 v 23:31 | Reagovat

Ahoj! Moc ráda bych tě poprosila o výměnu kritiky v rámci projektu Kritika. Mám sice povídku v Próze do 10.000 znaků, ale tam už nikdo jiný, (než Daleth, se kterou jsem si kritiku již vyměnila) zatím není. Proto jsem chtěla poprosit tebe ;-) Má přihlášená povídka zde: http://ashinin.wordpress.com/2011/09/02/prokleti-dragola-kapitola-prvni/

6 Le fille Ash Le fille Ash | Web | 19. ledna 2012 v 16:02 | Reagovat

[5]: No tedy! Nevím, co říci...

Četlo se to moc pěkně. Příběh mne zaujal a rozhodně se podívám na druhý díl.
Moc pěkně jsi dokázala popsat všechny pocity prince i ostatních postav a hlavně jejich rozmluvy byly jako živé.
Vše bylo krásně barvitě vylíčeno...
Příběh měl spád.
Nic nemám, co bych mohla vytknout.. snad jen opravdu jednou, nebo dvakrát únik čárek, ale to je tak malá vada na kráse... 8-)
Jinak skvělé!

7 Jehane Jehane | E-mail | Web | 24. ledna 2012 v 15:10 | Reagovat

Taky zdravím,
určitě mám zájem o další kritiku k Dvojité krádeži :) Čím víc názorů, tím lépe. Ráda se na tuhle povídku mrknu, už jen ten název vypadá vážně zajímavě ;-)

8 walome walome | E-mail | 28. ledna 2012 v 22:44 | Reagovat

Hoď mi na mejl celou povídku ve wordu, mrknul bych se na ni ;)

9 Walome Walome | 28. ledna 2012 v 22:47 | Reagovat

[8]:

Bylo by to teda v rámci projekt-kritika, ale zatím nemám nic, co bych tam dal, takže bych byl jenom čteč :)

10 VelííQ VelííQ | Web | 12. února 2012 v 21:30 | Reagovat

Ahoj, určitě moc ráda. :)

11 VelííQ VelííQ | Web | 13. února 2012 v 13:50 | Reagovat

Bohužel, zrovna tuhle povídku nikde uloženou nemám.

12 VelííQ VelííQ | Web | 14. února 2012 v 12:52 | Reagovat

Je mi líto, že se ti to blbě četlo. Nikdy jsem si neuvědomila, kolik chyb tam mám... A cítím se blbě, že jsem nad opravou nestrávila více času. Každopádně děkuju moc, vážím si toho. :)

Knížku si určitě někam zapíšu :) Vypadá zajímavě.

13 KatyRZ KatyRZ | Web | 14. února 2012 v 21:09 | Reagovat

[12]: Z toho plyne, že moje štěkání k něčemu bylo :). Kdyby ta povídka nestála za nic, tak by mi to bylo jedno... ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama