Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Trochu úcty - závěr povídky

11. prosince 2011 v 12:24 | KatyRZ |  Literární pokusy

Poslední část povídky je tady ;). Doufám, že se alespoň trochu těšíte.

První část tady

Trochu úcty mojí Výsosti (4)

Zvědavost, co je Torek zač, mě přemohla a tak jsem využil příležitosti, abych ho vyzpovídal. Ostatní se mu instinktivně vyhýbali a tak byl možná i rád, když jsem si k němu u oběda přisedl. Jistě, stále jsem na něj žárlil, ale snažil jsem se nedat mu to najevo. Bylo to ovšem dost těžké. Jeho jizvami neposkvrněné rysy, jako by se mému zjevu vysmívaly.

"Odkud se znáte?" skončil jsem brzy u otázky, která mě celou dobu zajímala.

"Můj otec byl mezi jejími posledními strážci. Znám ji od svého dětství. Jsme přátelé už dobrých tři sta let." Tak tahle zpráva mi radost neudělala. Jak mohu soupeřit s třemi sty lety trvajícím přátelstvím? Těžko. Přestal jsem mít chuť prokazovat Torekovi laskavost své společnosti.




Povolala nás všechny do haly. Nečekal jsem to po těch dlouhých měsících odpočinku tak brzy.

Její tvář byla úplně klidná a povznesená. Byla jako ledová socha, ani trochu nepodobná noční vášnivé nymfě.

"Už není důvod dál náš boj odkládat. Dneska vám vysvětlím, co vás čeká a zítra za úsvitu se pokusíme náš úkol splnit." Každému z nás pohlédla do očí. Když dorazila ke mně, měl jsem dojem, že se zdržela déle. "Do dnešního dne jste se nedozvěděli, jaká je vlastně moje moc. Každý z vás si jistě představuje velkou čarodějku, jako postavu z pohádek. Takovou, co kolem sebe metá ohnivé koule a doma potajmu vaří odvary lásky." Usmála se a my s ní. "Jenže takovéhle schopnosti by nám proti zlu našeho nepřítele nepomohly. Moje schopnost spočívá v síle mysli, protože taková je podstata nepřítele. On neexistuje tak jako my. Jeho forma je jiná. Je to černá myšlenka. Myšlenka tak zlá, že dokáže zkazit i to nejlepší v každém z lidí. Moje moc ho dokáže odstrčit a poslat ho dostatečně daleko od našeho světa, aby na nás nedosáhl. Jsem pro něj jako vítr, který si pohrává s listem. Jenže on mě dokáže utišit. Dokáže proniknout hluboko do mého srdce a zkazit ho tak, že přestanu foukat. Vy jste můj štít. Vy jste tu proto, abyste mé srdce ochránili."

Jejich láska je mým štítem, vytanula mi na mysl vzpomínka na sen.

"Zavedu vás do svojí mysli, abyste si na ten pocit zvykli. Naše talismany, které stvořili dávní čarodějové, nás budou pojit k sobě. Dokud bude talisman na vašem a mém krku zářit, nebudete moci mou mysl opustit." Všichni na ni hleděli s očekáváním. "Postavte se do kruhu, který budu spojovat." Muži se dali do pohybu. Pozoroval jsem, zda v jejich uspořádání najdu nějaký řád. Pořád ještě jsem si s tím lámal hlavu, až zůstalo jen jedno místo volné, postavil jsem se tam. Bylo to místo po její levici, stejné místo, které zastával můj předek. Z druhé strany vedle mě stál Torek.

Zatímco ostatní upírali pohled na ni, já pozoroval je. Jejich talismany se jeden po druhém rozsvítily. Viděl jsem, jak se oddané pohledy jednoho za druhým rozostřují, až přišla řada na mě. Bylo to úplně jiné než v noci. Její mysl nebyla rozbouřeným mořem, ale klidnou jezerní hladinou. Měl jsem pocit, jako by nás uzavřela do nějakého tajného chrámu, bez povolení toulat se po městě. Cítil jsem vlny vřelosti, které k nám vysílala, a ještě intenzivněji si uvědomil, proč se tak bála milovat se se mnou. Dnes to bylo představení podle jejího plánu. Myslela si jen to, co chtěla, abychom věděli. Dokonce pro nás snad i připravila nějakou vizi. V noci nejen že neovládala svou schopnost a pozvala mě dál, ona především neovládala svou mysl.
"Pojďte za mnou," požádala nás. Ačkoli jsem neviděl žádnou postavu, která by mě vedla, věděl jsem, že mám přejít po vodní hladině k okraji. Nahlédl jsem dolů a uviděl ji. Tohle byla skutečně její mysl. Dole v propasti nebyl zdaleka takový klid. Mísila se tam čistota se špínou, burácel tam vítr a svítilo odpolední příjemné slunce, viděl jsem děsivý uragán i zelené plochy míru.

"Tohle jsem já. Každý si v sobě neseme něco dobrého i něco zlého a naše myšlenky jsou základními kameny našeho jednání. Ne však jednáním samotným. Kolikrát jste si o někom pomysleli, že je to ubožák a s úsměvem jste mu poděkovali? Tohle nás činí takovými, jací pro okolí jsme - to co z nás vyjde na povrch. Dostat se druhému člověku do hlavy je ve skutečnosti osobní peklo. Nepřežila by to ani sebevětší láska, ani sebelepší přátelství. Každou manželku by nakonec ubylo, kdyby z myšlenek svého muže vyčetla, jak strašně ho rozčílila, i přesto, že jeho tvář zůstala klidná. Každého muže by nakonec odradilo slyšet její prvotní reakce před tím, než odpoví - ano, miláčku. Proto se Erin s Torekem postarají o štít, který vás bude dělit od mojí mysli. Moje mysl by vás mohla zabít stejně snadno, jako nepřítel." Tak tohle jsem nečekal.

Ukázala nám, jak vytvořit bublinu kolem myslí všech mužů. "Společně pak budete udržovat štít, který zabrání nepříteli proniknout ke mně." Znovu jsem ucítil její navádění. Tenhle štít byl jiný. Vycházel z mého nitra daleko víc, než ten první.

"Zítra až dojde k boji, to bude jiné. Postavíte se do středu mojí bouřící mysli a na hlavy vám bude dopadat nesnesitelná tíha. Nesmíte jí podlehnout." Cítil jsem její strach s příměsí špatně skrývaného smutku. Muži začali tajný chrám jeden po druhém opouštět, až jsem zůstal sám. Zaplavil mě sladkobolný intenzivní pocit, ve kterém byla obsažena má důležitost pro Rhiannu. Loučila se, se mnou. Pak jsem se ocitl zpět v hale.

Zbytek dne ji nikdo z nás neviděl. V noci jsem se odhodlal vydat se do jejího pokoje. Měl jsem pocit, že slyším tiché vzlyky, ale když jsem zaklepal, bylo ticho a nikdo mě dál nepozval. Přemýšlel jsem, jestli si najít nějakou děvečku a svou poslední noc si užít v jejím náručí, ale včerejší zážitek s čarodějkou byl ještě příliš živý. Proti něčemu tak intenzivnímu by byla každá jen šedou myší. Zašel jsem si pro meč a vydal se unavit tréninkem. Do pokoje jsem se vrátil tak vysílený, že mi v usnutí nezabránila ani očekávaná nadcházející smrt.

***

Toho rána vypadala Rhianna jinak. Z celého jejího přitažlivého těla čišel optimismus, který vůbec neodpovídal včerejší náladě. Bez velkých cavyků nás na dvoře všechny postavila do kruhu. Byla zima, od úst se nám kouřilo, ale na veškeré nepohodlí jsme zapomněli v okamžiku, kdy nás vtáhla do své mysli. Byl jsem tu potřetí a opět jsem to tu nepoznával. Něco nebylo v pořádku.

Překvapila nás vlna výsměchu, následovaná ne právě příjemnými obrazy. Anna nám názorně předvedla, jak si každého jednoho ze své dvanáctky omotávala kolem prstu, až skončila u našich oddaných a zamilovaných pohledů, které jsme na ni vrhali. Zamilovaných? Já přeci nejsem zamilovaný! Teď se mi vysmívala i má mysl.

Její myšlenky se mi snažily namluvit, že mě celou dobu odmítala jen proto, abych po ní šílel, ale cítil jsem v tom faleš. Nakonec předvedla celé dvanáctce neupravovanou verzi naší společné noci. Cítil jsem, jak se kolem mě sbírají negativní emoce, a doufal, že s tím bláznovstvím už skončila. Proč něco takového dělá?

Ona na to měla jiný názor a přidala ještě vzpomínku na Torekova otce. Viděli jsme muže, který opouštěl svou krásnou ženu a syna, aby se přidal ke strážcům velké čarodějky. Rhianna na něj použila stejné triky, jako na nás. Odolával jí, ale nakonec si jeho srdce získala. Chtěla své představení zakončit stylově - smrtí Torekova otce, ale něco se jí nepovedlo a obraz jeho smrti byl následován tak černou vlnou, že jsem vykřikl i já.

Nikdo z nás nebyl schopen zkoncentrovat se natolik, abychom vytvořili nějaký štít a ona už vysílala svou mysl k nepříteli. Jedna její část k nám ještě obrátila svou pozornost a pokusila se nás vystrčit ven. Ve většině případů se jí to podařilo, já se ale držel zuby nehty, dáli se to tak říct v případě něčeho tak nehmotného. Zuřil jsem a nevěděl, zda zůstávám, abych tomu všemu přišel na kloub nebo proto, abych se jí nějak pomstil.

Sledoval jsem její setkání s nepřítelem a zděsil se. Místo, aby do něj zatlačila, jak o tom mluvila včera. Místo, aby s ním bojovala všemi svými silami. Pozvala ho dál. Nabídla mu své tělo, jako útočiště.

Něco se o mě otřelo a já z její mysli utekl, jako vyděšený králík. Když mluvila o Velkém zlu a o nepříteli, nedovedl jsem si představit, jak strašlivé to cosi je. Třásl jsem se po celém těle a zvracel naprostým zhnusením. Trvalo mi několik velmi vzácných minut, než jsem byl vůbec schopen zaostřit zrak.

Když se mi to konečně podařilo, zíral jsem na ostatních jedenáct strážců v čele s Torekem, kterak Rhiannu obklopují s nenávistí v tvářích a meči v rukou. Její talisman ležel zapomenutý na zmrzlé půdě. Nechtěla, abychom zůstali s ní. Zdálo se, že neexistuje nic, co by dokázalo zabránit zmasakrování jedné velké čarodějky. Dobře jí tak. Svině.

Hluboký nádech a hluboká myšlenka - taková nenávist? Není to přehnané? Jejich láska bude mým štítem. Zamrazilo mě. Nenávist je jen druhou stranou mince zvané láska, abych tak nějak citoval oblíbené rčení, které je ověřené životem. Proč si dala tolik práce s tím, aby nás všechny získala? Včera mi to ještě dávalo smysl. Naše láska byla tím, co ji mělo ochránit před Velkým zlem. Její jednání se mohlo zdát vypočítavé a nemorální, ale bylo nutné k tomu, aby byl ochranný štít dost silný. Čekala nás smrt, to jsem věděl a stejně tak ostatní, pokud nebyli hloupí, ale dělali jsme to stejnou měrou pro ni, jako pro celý svět. Teď, jak se zdálo, čekala smrt jen Rhiannu. Bože, ten její sen. Konečně mi to došlo. Zasténal jsem.

"Přestaňte!" vrhl jsem se mezi ně a vytasil svůj meč v poslední chvíli, abych zabránil tomu Torekovu rozseknout Annu vedví. Vrhl na mě pohled napůl zakalený šílenstvím. Tohle bude těžké. Viděl jsem podobné pohledy i v očích ostatních, posílené navíc žárlivostí. Já byl přeci ten jediný, který se dostal až do její postele. Zasténal jsem ještě jednou.

"Toreku, takovou dobu jsi její přítel a tak lehce ji zavrhneš? Byl to jen trik!" Jeho meč zasvištěl vzduchem a já vážně uvažoval nad tím, zda by nebylo lepší přestat se pokoušet mluvit. Ten chlap má sílu, jako kůň a já zbytečně plýtvám dechem. "Udělala to, aby nás zachránila. Copak to nevidíš?" Podařilo se mi vyhekávat mezi nárazy, které otřásaly mýma rukama, jak jsem se snažil vykrývat Torekovy rány. Jen aby se nenašel někdo nápomocný, kdo by mi vrazil kudlu do zad, myslel jsem si. "Vtáhla tu zrůdnost do sebe a počítala s tím, že to zemře společně s ní, až se na ni vrhneme, jako banda žárlivých blbců." Torekova síla mě srazila k zemi a já na okamžik střelil pohledem na její zápasem zvrásněný obličej. Povalilo ji to na zem, ale ještě bojovala. Ještě ji můžeme zachránit. Vrátil jsem svou pozornost k velkému meči, který visel nade mnou. Torek váhal. Možná, že moje slova konečně pronikla plameny jeho vzteku. Otočil se na čarodějku.

Byl jsem vyčerpaný, ale neváhal jsem. Vrhl jsem se k ní, ale nevěděl, co dělat. Neuměl jsem navázat spojení, to byla její schopnost. Chytil jsem ji za ruce.

"Spoj se s námi," žadonil jsem zoufale. Pokud naše láska mohla působit jako štít, mohla působit i jako zbraň. Třeba ho dokážeme zabít, aniž by zemřela Anna. Viděl jsem, jak se k nám přibližují ostatní. Konečně jim došlo, o co tu jde. Anna zavrtěla hlavou a zašeptala: "Zabij." Tenhle okamžik, kdy celou svou pozornost nevěnovala nepříteli, mu stačil, aby její mysl a tělo ovládl. Byl to on, kdo nám ve své aroganci mysl otevřel.

Neměl tušení, co dokáže láska a vděčnost dvanácti strážců. I my měli své schopnosti, pro které jsme byli k tomuto úkolu vyvoleni. Její pokus o sebeobětování nás posílil a sjednotil. Jako jedna mysl jsme použili každou dobrou myšlenku ke zničení toho tvora. Z Anniných úst vyšel jeho výkřik. Ovládla mě radost, ale byla předčasná. Jeho mysl byla prastará a plná vzpomínek na utrpení, které způsobil. Sténali jsme pod nápory hrůzy a hnusu a já pochopil, že lidé, ovládnutí touhle zrůdností trpěli daleko víc, než jejich oběti. Smrt v blízkosti takové škodolibé zlomyslnosti, takové touhy po destrukci, v blízkosti tvora, který nenáviděl byť i jen zárodek veselí, byla vysvobozením. Smrt byla štěstím. Začal jsem po ní toužit. Všechno dobré ve mně po ní volalo, abych unikl té špíně.

Rhianna nás v tom ale nenechala. Přimkla se k nám. S odzbrojující upřímností nám dávala najevo svou přízeň a připomněla nám, proč jsme se do ní zamilovali. Naše role se vyměnily a byla to ona, kdo kolem nás svým citem vytvářel štít. Cítil jsem její lásku ke mně a konečně pochopil, její důvody k dnešnímu jednání. Nedokázala se přenést přes ztrátu mé maličkosti. Málem jsem se rozesmál. Touha po smrti byla pryč. Tenhle můj záchvěv štěstí posílil už tak dost jasný proud světla, kterým jsme zaháněli temnotu, a převálcoval nepřítele, jako výboj blesku.

Je pryč? Je pryč. Je pryč! Nemohl jsem tomu uvěřit. Pomalu jsem vyklouzl z Anniny mysli. Ležela mi nehybně v náručí, ale cítil jsem trhané pohyby jejího zdvíhajícího se hrudníku. Rozhlédl jsem se po ostatních. Některým tekla krev z nosu a všichni vypadali, jako po týdenním nepřerušovaném flámu. Co na tom ale záleží? Jsme živí. Všichni.


"Mám pro tebe špatnou zprávu, čarodějko." Její víčka se pomalu zvedla. Upřela na mě svůj malátný pohled. "Až se staneš mou ženou, budeš mi muset začít říkat: můj pane." Co jsem čekal? Že se z ní rázem stane poddajná kočička? To víte, že ne a její reakce mě ani trochu nepřekvapila. Vydala naprosto zhnusený zvuk a svalila se mi z klína. Pokusila se postavit na nohy a vrhla na mě při tom vzteklý pohled.

Dodnes jsem přesvědčený, že ten pohled jen velmi dobře hrála, protože v okamžiku, kdy ji došlo, že se sama na nohy nepostaví, jí oči zajiskřily smíchem. "Pomůžeš mi…, můj pane?"
Ach ne. Při tónu, který použila na oslovení, se mi zkroutily prsty u nohou. Proboha jsem princem Ivenejským, nástupcem trůnu, rytířem s titulem Nejvyššího ochránce říše! Neměla by mi ta zatracená ženská prokazovat alespoň trochu úcty?




Slíbila jsem, že napíšu, co bylo povídce vytýkáno v soutěži, abyste mohli porovnat dojmy. Svěřím vám to později, abych vás neovlivňovala ;).

Pokud jste dočetli až dokonec, pak vám děkuji, doufám, že jste se alespoň drobátko bavili a pokud mě navíc odměníte nějakou tou kritikou, pak vám patří mnohonásobné díky ;).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Matthias Matthias | E-mail | Web | 16. ledna 2012 v 19:17 | Reagovat

Zajímavé, že mě po čas čtení napadl nápad na vlastní povídku, která ale bude úplně o něčem jiným, ale stačí to, abych mohl prohlásit, že tvé dílko byla tak trochu inspirující... :)

Nejsem si jistý, jestli máš problém se na začátku rozepsat anebo já začíst, ale chvíli mi trvalo se chytit, četlo se mi to trochu špatně. Příliš mnoho přídavných jmen a popisů u dialogů (řekla, řekl, konstatoval, procedil mezi zuby). Nicméně po chvíli jsem se začetl a už to šlo dobře všechny čtyři kapitoly ;)

Na jednu stranu chápu, že je to jen povídka na blog a tak je zbytečný tam cpát příliš dlouhých popisů, a u takových detailních popisů, jako měl třeba Hemingway by se čtenář unudil k smrti. Jenže ty jsi opačný extrém, s velkým množstvím scén ses moc nedrbala a já osobně si myslím, že by trochu menší počet popisů prostředí podtrhl atmosféru (tj, pavučiny na stěnách, oprýskaný zdi, zrezivělé mříže a jánevímcojetě), za druhé to trochu podráždí fantasii čtenáře, aby si trochu více domýšlel (sice se říká, že když popisy prostředí nejsou vůbec, nechává se prostor pro fantazii, ale já myslím, že při rozumném  množství to pomůže čtenáři trochu si tu fantasii nasměrovat)...

Co se týče dialogů, nebyly špatné samy o sobě, ale jejich potenciál se mi zdál krapet nevyužitý. Ber na vědomý, že hlavním smyslem dialogů je zrychlit tempo děje, zatímco popisy ho naopak trochu zpomalí. Ty jsi každý dialog hned oblepila dovětkem "řekl, řekla, konstatovat" a následně hromadou vnitřních myšlenek... To už jsi mohla použít třeba nepřímou řeč, protože ten dialog tam moc smysl neměl...

Děj nebyl úplně špatnej, očekával jsem něco víc klišoidního, přiznám se, a nějaký to klišé tam i bylo, nicméně docela jsem se bavil a převést příběh do psychologie postav na mě upřímně zapůsobilo ;) Možná by neškodil méně zmatený konec s větším nečekaným zvratem... To už si cucám z prstu ale titěrný detaily...

Gramatika ok...
Stylistika = možná pár vět skřípe a nebylo by od věci je časem trochu učesat, hlavně na začátku, aby se čtenář trochu rychleji začetl ;)

*Matthias se uklonil a odešel*

2 KatyRZ KatyRZ | Web | 16. ledna 2012 v 22:18 | Reagovat

[1]: Moc děkuji :). Přiznávám se, že jsem původně měla v plánu přečíst tvou povídku, ale tvé hodnocení mě inspirovalo ke změnám v nové povídce, tak jsem se na tom zasekala :D.

Mimochodem tohle nebyla povídka na blog, ale do soutěže ;) - já prostě nejsem popisová ;). Pokusím se na to dávat pozor.

3 Matthias Matthias | E-mail | Web | 16. ledna 2012 v 22:29 | Reagovat

[2]:
" já prostě nejsem popisová ;)"
- nevadí, je to tvůj styl. Já to jen osobně mám rád, když jsou tam krapet popisy. Když to podtrhne atmosféru a dodá to nádech živých lokací.

Mimochodem, zapomněl jsem ti pochválit naturalistické prvky ;)

4 KatyRZ KatyRZ | Web | 17. ledna 2012 v 0:04 | Reagovat

[3]: Příště ti naservíruju nějakou scénu ze své knihy, když máš rád naturalistické prvky ;).

5 Jehane Jehane | E-mail | Web | 24. ledna 2012 v 22:45 | Reagovat

Projekt: Kritika
Takže. Po prvním přečtení jsem měla pocit, že tady prostě není co kritizovat, protože je to jednoduše dokonale napsáno. Co se týče přehlednosti, gradace, atmosféry, originality, tady snad ani není co vytknout. Tak jo, možná originalita... takových těch příběhů, kdy se svět řítí do záhuby a jen skupinka vyvolených může všechno zachránit, už tady byly tisíce. Ale i přesto, tenhle příběh prostě MÁ ŠMRNC!
Zase bych se asi pustila trošku do gramatiky a stylistiky, v tom já se rýpu moc ráda. Ne že by tam byly nějaké hrůzostrašné chyby, to vůbec ne, jenom jsem si sem tam něčeho drobného povšimla:
1. část:
- odstavec pod Rianniným dopisem: „Netrvalo ani celé dopoledne a byl jsem na cestě.“ Přijde mi to takové trochu krkolomné vyjádření času, sice to zní vážně zajímavě a je to konec konců netradiční ozvláštnění, ale stejně mi na tom něco nesedí. Spíš bych tam asi použila vyjádření pomocí hodin, nebo něco ve stylu „netrvalo to ani tak dlouho, jak jsem čekal...“
- když projíždějí vesnicí s povražděnými lidmi: „Všichni moji muži jsou veteráni z hraničních půtek...“ tady bych měla výhrady ke slovům veterán a půtka. Veterán, jak to já chápu, značí ostříleného, zkušeného bojovníka, a půtka zase obyčejnou, nevýznamnou bitku, která pomalu ani nestojí za zmínku. Spíš bych tam asi ve spojení s veterány zmínila nějakou významnější bitvu, kde dotyční museli prokázat své bojové schopnosti a bardové pak o nich skládali oslavné písně ještě sto let po jejich smrti...
- kousek pod tím se objevuje slovo „šerif“. To mi do tohohle příběhu už vůbec nezapadá. Když se zmíní šerif, okamžitě se mi vybaví Amerika a její divoký západ, ale rozhodně bych ho nezařadila do středověkého fantasy světa (teda doufám, že jsem pochopila správně, že se jedná o středověk).
- když se Rhianna setkává na poli s Erinem: „Zastavila se před Bratříčkem, utřela ublácenou dlaň do kalhot a pohladila ho.“ – je to jenom taková drobnost, trochu jsem se pozastavila nad slovem „ublácená“ dlaň, zní to tak nějak nepřirozeně. Já osobně bych tam asi použila klasické „zablácená“.
- když přijíždějí k Riannině sídlu: „Vyjeli jsme za zatáčkou...“ Zase mi to přijde malinko krkolomné, asi bych to vyjádřila jako „Projeli jsme zatáčkou“ nebo tak nějak.

v 2. a 3. části jsem si snad ani ničeho nevšimla

4. část:
- 2. odstavec – „Jak mohu soupeřit s třemi sty lety trvajícím přátelstvím?“ ...s tři sta let trvajícím přátelstvím nebo s třemi sty lety trvajícího přátelství
- když Rhianna den před bitvou ukazuje ostatním svou mysl: „Každou manželku by nakonec ubylo, kdyby z myšlenek svého muže vyčetla...“ – manželku by ubilo

+ sem tam nějaké ty čárky ve větách nebo obyčejné překlepy

A abych taky pořád jen nekritizovala, musím opravdu pochválit styl, jakým je to napsáno. Tyhle sebevědomé, vtipné hrdiny, co mají na všechno svéráznou odpověď, prostě miluju. Charakter postav i prostředí jsou dokonale reálné, takže mi nedělá problém uvěřit, že by takoví lidé nebo takové prostředí klidně mohlo někde existovat. Poslední odstavec úplně na konci je prostě luxusní. Moc jsem se u toho příběhu pobavila. Je tady vážně vidět ta vypsaná ruka, tohle určitě nebude žádná prvotina ;)
Přeji hodně úspěchů při dalším psaní
Jehane

6 KatyRZ KatyRZ | Web | 25. ledna 2012 v 14:17 | Reagovat

[5]: Mockrát děkuji.

Ve skutečnosti to není středověký svět, ale svět budoucnosti, kde může být mixlé všechno. Je to součástí velkého universa a do povídky jsem nenarvala všechny potřebné informace ;).

7 VelííQ VelííQ | Web | 15. února 2012 v 19:12 | Reagovat

1. Srozumitelnost a přehlednost
Chvíli jsem se musela zamýšlet nad tím, co vlastně znamená, to co říkají, jako ty pověsti a tak. Ale jinak všechno bylo srozumitelné.

2. Gradace a dynamika (pokud se jedná o povídku či novelu)
Příběh tam je, sice bych klidně brala delší a složitější, ale tohle bylo také fajn. Nebylo to moc náročné, ale skvěle provedené.

3. Atmosféra
Postavy... No, nějak extra jsem si s nimi nerozuměla, ale nijak mi nevadily. A všechno bylo popsané dobře.

4. Originalita
No, boj o záchranu světa není nic moc nového, také čarodějky a tak, ale líbilo se mi to.

5. Charaktery postav
Postavy byly určitě reálné, i když jsem se s nimi zas tak nespřátelila, věřila jsem vše co řekly.

6. Stylistika
K tomuhle nemám co říct, perfektní, dobře se točetlo.

7. Gramatika
:)

8. Formátování
Žádný problém, četlo se to fajn :)

8 Le fille Ash Le fille Ash | Web | 26. února 2012 v 1:53 | Reagovat

Projekt: Kritika; Tak jsem konečně tu. Ještě jednou se strašně omlouvám za to, že tak pozdě...
***

Ke kritice:

Nejprve musím pochválit sloh. Mohu tu opravdu mluvit již o velmi vytříbeném a osobitém stylu, podle kterého tě čtenář lehce pozná. Umíš dobře využít různá jinak málo využívaná slova a tím tak ozvláštnit text. Originalita se také nedá v některých nápadech upřít. Boj v mysli je opravdu velmi zajímavý!
Charaktery postav jsou velmi dobře propracované a jasné. Nikdo není stejný, a to je moc dobře. Dokázala jsi každé z nich vtisknout osobitou známku, která ji  provází po celou povídku. A jde-li o napětí a udržení čtenáře při čtení, i to tu bylo. Zhltla jsem zbytek povídky jedním dechem.

Pokud bych měla něco vytknout... některé krátké úseky se mi zdají mírně zmatené a trošičku nesrozumitelné. Například v části: "Stál jsem opřený ve stínu stromu pokrytého jinovatkou a pozoroval Annu s jedním z dalších strážců..." jsem se trošičku ztratila. Možná by nebylo na škodu ještě někde přesně zmínit, že Erin dorazil úplně první. Tady se mi trošičku zdálo, jako kdyby před zmíněnou větou ještě pár vět chybělo. Byl to příliš rychlý a markantní skok v příběhu a chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala. Naopak "laškovná" scéna ve třetí části by mohla být malinko kratší. Vím, že v příběhu je důležité, že zrovna Erinovi věnovala největší přízeň a "pustila ho nejdál", ale myslím si, že by neškodilo, kdyby mu to dokázala za méně řádků.

Celkově se mi ale povídka líbila. Dobře se četla a vtáhla mne do děje, jen by si možná zasloužila být trochu delší. Alespoň o jeden díl. Ten boj, vlastně nejdůležitější část příběhu, byl podle mého mírně "osekán" a klidně ses v něm mohla více rozepsat a "rozvášnit"... Ale to je jen rada, když už bych opravdu hodně rýpala. Jinak nemám co jiného vytknout! ;-)

9 on on | E-mail | Web | 14. března 2012 v 18:04 | Reagovat

no zabava to bylo,nektery momenty sem si zvlast uzij-treba jak se straslive zjizveny ,vseho mocny princ rmouti nad tim jak jeho dokonale,cerne oci neudelali dojem na pasacku

nebo ta skvela narazka na dnesni kult vyhrtlosti

take moje oblibena technika ,kdyz se ti dva objali v oceanu svych propojenych mysli a zaplave orgasmu, pak si to  poprela tim ze nahlednuti do mysli je peklo a stejne se do sebe nadosmrti zabouchli.to mam rad kdyz i ti nejmocnejsi v tom nemaji jasno

Šlechetní šlechtění Šlechtění se tuží stráží starší strážné ženy rázné.genialni

stejne tak jemna narazka na to jak sou muzi jednodusi nez zeny.

jen ...ted sem si tak uvedomil jestly treba..je to mineno vazne nebo je to groteska?

10 KatyRZ KatyRZ | Web | 14. března 2012 v 19:54 | Reagovat

[9]: Je to oddychová fantasy povídka, braná s humorem. Rozhodně není myšlena smrtelně vážně (něco takového ani nelze).

Trochu kritika toho, jak si o sobě muži myslí, že jsou tvrďáci a nikdy by se nechovali, tak jak se ve skutečnosti opravdu chovají... Což je ovšem záležitost, kterou muži nedocení :D.

Není peklo nahlédnutí do mysli, ale schopnost nahlížet do ní každodenně by peklo byla.

Pokud vím, nenarážela jsem nikde na to, že jsou muži jednodušší, ale že jsou muži méně emotivní.

11 On On | 14. března 2012 v 21:32 | Reagovat

"že jsem si stačil pomyslet jen něco o tom, jak neskonale vděčný jsem, že nemám ženské myšlení a emoce a už jsem spal."

muzes me teda rict,co je teda navic?ale tak at to pochopim,su muz.zajimalo by me to.jaky je zensky a muzsky mysleni.

12 KatyRZ KatyRZ | Web | 14. března 2012 v 21:52 | Reagovat

[11]: Víš co? Nenarážela jsem na jednoduchost mužského myšlení, ale na složitost toho ženského (nemám problém dělat si srandu z obou pohlaví). Pokud máš chuť to brát jako urážku mužů, tak prosím. Já to tak nemyslela. Taky klidně můžeš vytrhávat věty z kontextu, pracovat s černobílými charaktery a vůbec svět vidět jen černobíle... Jsem začátečník, učím se jak s textem pracovat a učím se i to jak text lidé vnímají, takže ti za tvé poznámky díky. Neříkám, že nemáš částečně pravdu - princův charakter skutečně nefunguje (ačkoli já ho mám stále ráda, protože mě prostě baví, tak jak nás holky baví romantičtí hrdinové). Ovšem tvoje poznámky jsou obalené v husté vrstvě ironie, takže mi je komunikace s tebou, obzvlášť vzhledem k tvé naprosté anonymitě, docela nepříjemná.

13 Já | 15. března 2012 v 22:05 | Reagovat

ja se ptal jen na to jaky je rozdil mezi muzskymi a zenskymi emocemi a myslenim...
diky za odpoved

jo trochu me vadi kdyz nekdo neco hlasa a pak to neni ani schopna obhajit.ale to urciteš neni tvuj pripad

Dolni lhota 143,blansko,rad Te poznam.

14 KatyRZ KatyRZ | Web | 15. března 2012 v 22:17 | Reagovat

[13]: Jak jsem říkala - drobet mě rozladilo tvé podání. Každopádně oceňuji, že jsi to fakt přečetl a vím, že tvé poznámky mají něco do sebe. Co se týče obhajování - je, vzhledem k tomu, že se jedná o povídku, nemístné. Za prvé by to mělo být v rámci povídky pochopitelné hned (jak mi bylo několikrát bolestivě připomenuto) a za druhé se nejedná o hlásání názorů, ale o fikci ;), která autorově názoru může klidně odporovat...

15 co mam napsat co mam napsat | 19. března 2012 v 0:44 | Reagovat

jo proc to pisu stejne je to spam.no tak se tady mej a dik,sem odhalil dalsi kus svy osobnosti.diky tomuhle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama