Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Zase moje Výsost - povídka

10. prosince 2011 v 23:37 | KatyRZ |  Literární pokusy
Takže pro ty, kteří se báli, že jsme snad skončili, tu máme pokračování příběhu prince Erina. Myslím, že konec přijde už příště, maximálně přespříště - zbývá už jen kousek ;). Snad si teď trochu napravím tu klišoidní reputaci z minule :) a pro největší odpůrce klišovitosti mám soutěž. Vyhraje ten, kdo v povídce najde prvky scifi, které jsou v ní tak dobře ukryté, že byste museli mít hodně podobné myšlení jako já, abyste je objevili.

První část tady

Trochu úcty mojí Výsosti (3)

Strávil jsem na Dubenském panství několik měsíců. Od okamžiku, kdy jsem se stal mladým mužem, jsem měl stále nějaké povinnosti, bylo zvláštní moci se teď jen tak poflakovat a užívat si volna. Anna mi řekla, že musí počkat, až dorazí všichni její strážci a pak teprve nastane čas k boji. Když jsem se zeptal kolik strážců má, odpověděla, že dvanáct a mě zamrazilo. Bylo zřejmé, kdo je zobrazený na plátně, jež zdobilo její pracovnu.


Jednou jsem ji požádal, aby mi ukázala mého předka a ona mi jen s malým zaváháním vyhověla. Dotkla se tváře muže, který stál na obraze vedle ní s velkou něhou, a já se chtěl zeptat, zda tam také zahynul. Pak jsem si uvědomil, že není třeba se ptát. Byl to známý hrdina, který pomohl ukončit Krvavé války a položil za to život - nějak tak to bylo psáno v rodinné kronice. Díval jsem se na polomrtvý kruh a přemýšlel, jestli zemřeli i ostatní muži dřív, než smrt dosáhla až k mému příbuznému. Pocítil jsem ke svému závazku větší respekt a cítil stud za to, že jsem odsuzoval předka, který závazek k čarodějce přijal. Možná to byl zlomený otec nebo nešťastný syn mrtvého hrdiny.


Stál jsem opřený ve stínu stromu pokrytého jinovatkou a pozoroval Annu s jedním z dalších strážců, kteří postupně dorazili v předchozích měsících. Sjeli se opravdu ze všech koutů světa a mě překvapilo, jak málo z nich je opravdových rytířů. Mávala na něj řasami a vrhala na něj cudné úsměvy s takovou vervou, až ve mně všechno vřelo. Násilím jsem rozevřel pěsti. Prsty jsem měl celé ztuhlé, asi jsem je nevědomky svíral už delší dobu.

Ze začátku to zkoušela i na mě, ale já na její hru nepřistoupil. Toužil jsem po ní a většina jejích koketních pokusů skončila ve vášnivém objetí. Pokaždé mě pustila o kousek dál, ale pak utekla se strachem v očích. Nakonec si se mnou přestala hrát. Zjistil jsem, že mi to chybí. Neměl jsem na jejím panství nouzi o ochotné hezké děvečky na ukojení, ale žádná z nich nedokázala rozehrát tak vzrušující hru, jako jejich paní.

K sakru na co to myslím? Kde je má důstojnost? Jsem jen jeden z jedenácti a brzy budu jeden z dvanácti, až dorazí i poslední z jejích strážců. Ostatní možná dokázala zaslepit natolik, že si nevšimli, jak mezi ně svou pozornost rozprostírá. Mě ale ne.

Na zmrzlé zemi zazvonila koňská kopyta a před dům se vřítil nováček. Promnul jsem si ledové ruce a šel se podívat blíž. Co následovalo, mě dokonale překvapilo.

Rhianna se ke koni rozběhla a jakmile nováček seskočil, vrhla se mu do náruče. Sevřel ji v medvědím objetí. Žádného ze svých ostatních strážců neznala z dřívějška. Tenhle byl první.

"Toreku," vykřikla nadšeně a pak ho laškovně uhodila do ramene. "Kdes byl tak dlouho?!" Muž si stáhl kapuci. Bože to je jeden ze Šlechtěných, došlo mi, když jsem uviděl jeho špičaté uši. Byla to uměle stvořená dlouhověká rasa, která žila na ostrově oddělená od ostatních, protože se nenašel nikdo, kdo by je chtěl mít ve své blízkosti. Usmál se na ni takovým úsměvem, že i mně bylo jasné, jak se při něm ženám podlamují nohy. Měl jsem chuť smazat mu ten úsměv z tváře velmi násilným způsobem. Místo toho jsem vykročil jejich směrem, abych ho nonšalantně přivítal mezi námi.

"Vyrazil jsem na cestu, hned jak jsem dostal tvou zprávu, Anno."

"Jak se má matka?" zeptala se ho s výrazem ve tváři, který jsem nebyl sto rozluštit.

"Nic nového." Odvrátil se od ní. "Myslím, že už se její stav nikdy nezmění. Odešla společně s otcem."

"Ví, že jsi tady?"

"Myslíš, že by mě nechala jít?"

"Ne. A měla by pravdu." Poprvé jsem z jejího hlasu zaslechl opravdové pohnutí. Byla v ten okamžik upřímnější, než kdy dřív. Taky krásnější, uvědomil jsem si a měl najednou sucho v ústech.

"Vítej. Jsem Erin," pozdravil jsem Toreka. "Jaká byla cesta?"

"Krve ve světě přibývá. Cesta byla strašná."

Přinášel stejné zprávy, jako ostatní.


Nemohl jsem spát a tak jsem se ze svého pokoje vyplížil do kuchyně. Jak lépe zabít čas, než jídlem, když už není k mání dámská společnost? Má paní stála u stolu zády ke mně. Obrys jejího nahého těla se rýsoval proti světlu pod tenkou noční košilí. V duchu jsem zasténal. Přiblížil jsem se k ní a políbil ji na krk.

"Erine," zazněl její hlas unaveně a mě potěšilo, že se ani nemusela otáčet, aby věděla, kdo je za ní. Možná, že jsem přeci jen jediný komu dovolila zajít takhle daleko. Otočila se a její paže vystřelily nahoru, aby se mi mohla prsty zamotat do vlasů. Přitáhla si mě níž a políbila mě. To bylo poprvé, co začala sama. Brzy už seděla na stole a oba jsme dýchali trochu moc rychle.

Nakonec přišlo, co muselo přijít. Odtrhla se, se strachem vepsaným ve tváři. Slza třpytící se v koutku jejího oka mě vyděsila. Nesnáším ženský pláč a od ní jsem nic takového nečekal. Přesto jsem slzu jemně setřel, když přetekla ven.
Přiznám se, že jsem její chování nemohl pochopit. Byla skvělá společnice, a když se zrovna nepouštěla do těch svých hrátek, nezdála se vůbec, jako ten typ, co by s chutí trápil muže. Neurážela se kvůli každé prkotině a nevadilo jí ušpinit se při práci. Několikrát dokonce vzala do ruky meč a šla se mnou trénovat. Samozřejmě neměla sílu, jako muž, ale oháněla se s ním i tak docela slušně.

"Co se děje, zlato?"

Zvedla ke mně oči a já uviděl únavu, strach a smutek. Přesto všechno se na mě slabě usmála. "Víš Erine, jsem ráda, že jste všichni tak snadno přijali fakt, že jsem čarodějka, aniž byste požadovali nějaký důkaz. Myslím, že na tom mají největší zásluhu tvé instinkty. Tys byl vlastně mým důkazem pro ostatní, protože si byl první, kdo uvěřil."

Co to má znamenat? Snaží se mi snad říct, že mě obelhala? Zamračil jsem se na ni.

"Chci tím jen říct, že nemáš ani ponětí, jaké jsou mé schopnosti. Možná by ses mě měl bát. Jak to, že pro tebe nejsem zrůda, ačkoli víš, že jsem nejméně tři sta let stará?"

Samozřejmě, že jsem nad tím přemýšlel. Nebál jsem se jí prostě proto, že byla, jaká byla. Něco mě napadlo. "Patříš ke Šlechtěným?" zeptal jsem se. Bylo to poprvé, co byla ochotná o sobě mluvit.

"Svým způsobem ano. Nejsem stejná, jako oni. Jsem dítkem přírody ještě o něco méně. Když první lidé na tomto světě objevili hrozbu velkého zla, byla jsem vybrána, jako jedna z těch, kteří mohou mít schopnosti se mu postavit. Tehdejší …," zaváhala, ale pak pokračovala: "čarodějové se mnou něco udělali, aby zesílili mé schopnosti. Měli zkušenosti jen se Šlechtěnými a tak jsem získala i jejich vlastnost pomalého stárnutí. Tenkrát jsem netušila, že nestárnu vůbec." Zíral jsem na ni s otevřenou pusou. Historie našeho světa se táhne nejméně tisíc let do minulosti. To nemůže myslet vážně. "Nechci se s tebou milovat, protože se bojím, že ve chvíli vášně neovládnu své schopnosti a ublížím ti." Odhrnula mi pramen vlasů z obličeje a seskočila ze stolu. Chtěla odejít.

Položil jsem dlaně na stůl vedle ní, aby nemohla proklouznout.

"Co to má jako být? Snažíš se mě vyděsit, abys nemusela splnit, co mi beze slov už měsíce slibuješ?" Nevím, kde jsem vzal tu odvahu, ale měl jsem pocit, že jestli ji teď nechám odejít, nejsem její strážce, ale jen zrádce. Zdála se být mou reakcí překvapená.

"Nesnažím se tě vyděsit. Jsem vyděšená dost za nás za oba." Zalapal jsem po dechu, protože její slova nevyšla z úst. Objevila se jako myšlenka v mé hlavě a byla doprovázená snůškou pocitů, které jednoznačně nebyly moje. Takového zmatku moje hlava prostě není schopna. Chvíli jsem se v té změti myšlenek topil, ale pak jsem našel jednu, která mi byla blízká, a té jsem se pevně chytil. Byla to myšlenka na mou osobu, která byla opředená vřelostí, obdivem a touhou. Myslím, že jsem v ten okamžik vyrostl do neuvěřitelných rozměrů. Přitiskl jsem se na její ústa a zaznamenal myšlenku na postel. Těžko říct, zda myšlenka patřila mně či jí. Přemístil jsem nás do svého pokoje a nedal jí další příležitost k úvahám.

Byl to neuvěřitelný zážitek. Její mysl se jako moře v měkkých vlnách přelévala a prolínala s tou mou. Občas na hladinu vyplavala podivná myšlenka, která mě trochu zchladila. Bylo toho v jejím srdci hodně, co bolelo a já v ten okamžik cítil její bolest jako svou. Několikrát mě ty staletí střádané emoce málem dostaly do kolen - ještě že už jsem dávno nebyl ve svislé poloze - a já pochopil její strach, aby mi neublížila.

Naštěstí mi nedalo moc práce, aby na všechno zapomněla, a pak už jsem se s chutí topil v hlubinách sdílené touhy. Každý dotek, který v ní vyvolal blaženost, ji jako ozvěna vyvolal i ve mně. Každý její žhavý polibek, který se dotkl mého těla, znásobil i její prožitek. Bylo úžasné tak snadno poznat, kde se dotknout, po čem touží. Když přišlo vyvrcholení, plakal jsem společně s ní, natolik mě její city ovlivňovaly. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem si stačil pomyslet jen něco o tom, jak neskonale vděčný jsem, že nemám ženské myšlení a emoce a už jsem spal.


Zdál se mi sen. Byl jsem jí a byl jsem sebou. Stál jsem po jejím boku s ostatními strážci. Jejich láska je mým štítem, myslel jsem si. Upíral jsem na ni pohled, zatímco její tvář byla obrácená k nebi. Viděl jsem v ní úsilí, jak bojovala s nepřítelem. Já nebojoval, jen jsem se snažil pochopit, co se to děje. Jeden za druhým padali strážci mrtví k zemi, až byla řada na mně. Zaplavila mě hrůza a bolest. Vzbudil mě vlastní vzlyk.

Nemohl jsem pochopit, proč bych se své smrti najednou tak bál. Věděl jsem už od začátku, jak tahle má služba dopadne. Jsem Nejvyšším ochráncem říše. Vím, jaké jsou mé povinnosti. Pokud mohu zabránit dalším krveprolitím tím, že položím vlastní život? No, co? Užil jsem si dost. Jediné, co mě mrzelo je, že jsem ještě nestačil zplodit právoplatného dědice trůnu. Ne, že by snad otec neměl z čeho vybírat - levobočků mám dost.

Pak mi do mysli pronikl tichý ženský pláč a konečně mi to došlo. Byl to její sen, ne můj.




PS: Pro soutěžící - telepatie se nepočítá, ta není v povídce nijak ukryta ;).

Takže boj s Velkým zlem příště...

Závěr tady
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elinor Elinor | E-mail | Web | 11. prosince 2011 v 0:14 | Reagovat

Soutěž :)
- lidé přicházející z hvězd
- myšlenka šlechtění a úprav (přišlo mi to jako zjevné odkazy na genetické modifikace, minimálně u vzniku jedné rasy a u čarodějky)
;-)

2 KatyRZ KatyRZ | Web | 11. prosince 2011 v 0:20 | Reagovat

[1]: Samozřejmě. A z toho vyplývá - co byli zač dávní čarodějové? A co je tedy zač amulet? (Samozřejmě sem nikdo nepouštějte Sikara, abych nemusela řešit, že telepatie není scifi ale fantasy a tudíž cokoli bylo za účelem ovlivnění telepatické schopnosti vyrobeno, je též fantasy ;)).
Takže, toliko ke koření jednoho velikého klišé ;). A díky za účast :D.

3 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 11. prosince 2011 v 0:23 | Reagovat

Jediný prvek sci-fi vidím ve stvoření Šlechetných. Ty čarodějnické metody mi zavání genetikou. ;-)

Hodnotit budu, až to budu mít dočtené celé. :-)

4 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 11. prosince 2011 v 0:26 | Reagovat

[1]: Kde máš ty lidi z hvězd? Nikde to tu nebylo, možná v předchozí části, ale tam jsem se na to nezaměřovala.

Nebo je to tím, že je půl jedné a já už jsem slepá. :-D

5 KatyRZ KatyRZ | Web | 11. prosince 2011 v 10:43 | Reagovat

[4]: Je to v legendě o Velkém zlu ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama