Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Psaní je jako život...

11. dubna 2012 v 20:41 | KatyRZ |  Psaní o psaní

V následujícím textu si prosím za slovo autor doplňte zájmeno já (tedy já Katy, autorka tohoto blogu ;)) - nějak se mi tam to zájmeno při psaní nelíbilo.


Každý, kdo píše a myslí to trochu vážně říká, že se jeho psaní vyvíjí. Vlastně je to svého druhu dospívání. Autor prochází různými úrovněmi a dospívá společně se svou prací. Začne u toho, že napíše povídku a ta mu přijde povedená. Pokud si povídku přečte někdo z jeho blízkých a pochválí mu ji, má pocit, že je "dobrý".

Pak přijde okamžik, kdy svou práci předloží ostatním. Dostaví se první kritika. Ze začátku si autor říká, že je čtenář trouba, který ho nechápe. Ostatní přeci povídku pochopili. Ze začátku mu jeho texty přijdou dobré hned po napsání a odmítá s nimi cokoli dalšího dělat (neví si rady?).



V další fázi si uvědomí, že na každé kritice něco je. Ale pořád nedokáže do svého textu zasahovat dostatečně razantně. Pořád je tu ten pocit, že prvotní myšlenka je přeci ta nej, že všechno bylo řečeno dostatečně, že v textu není nic k nepochopení. Autor se učí chápat, jak vidí jeho svět čtenář. To je totiž vlastně v celém procesu to nejdůležitější. Jestli autor dokázal čtenáři sdělit všechny potřebné informace tak, aby to fungovalo.

Nakonec se autor naučí na svou práci dívat jiným pohledem. Zjistí, že část, kdy se vrací k textu a ladí ho, je minimálně stejně zábavná, jako část tvůrčí. Možná dokonce zábavnější, protože je prosta toho hnacího motoru, v podobě touhy být na konci, mít příběh hotový, uzavřený a zřejmý. Teď už autor ví, kterou cestou se postavy k plánovanému cíly vydaly a je na řadě jejich počínání usměrnit - možná. Hlavně je ale na řadě ta část, kdy kráčí stránkami větu za větou a snaží se, aby byl text jako libozvučná melodie.

Navíc se autor musí podívat novým pohledem na své postavy a zamyslet se nad tím, zda bude jejich motivace jasná i čtenáři. I v případě, že se postavy chovají tak, jak to zná autor ze života, není možné předpokládat, že čtenář má stejnou zkušenost.

Znáte ten pocit, kdy před vámi leží vaše dílko, a vy si říkáte: "Co na něm sakra nesedí?" Prostě nevíte. Pošlete povídku svému kritikovi a on vaše špatné pocity zformuluje do vět a přesně definuje nedostatky textu. V ten okamžik nejste naštvaní, že vás "zase" někdo kritizuje. V ten okamžik se vám uleví, že můžete sednout a víte jak text zachránit.

Jednoho dne autor stvoří dílko. Upraví. Přečte si ho s odstupem pár týdnů a zůstane na něj překvapeně hledět. "Tohle je konečně ono," řekne si a pocítí stud za všechny ty předchozí pokusy. Ne proto, že by byly tak špatné. Jen si v ten okamžik uvědomí, že poprvé stvořil něco skutečně originálního. A pak přijde strach, že se mu něco takového znovu nepovede…

Psaní je jako život. Dospíváte. Občas vás to bolí, často frustruje a někdy vás dělá šťastným. Samotný proces je jako těšení. Strašně si přejete, aby přišel závěr, aby tu bylo to, na co se těšíte. Pak si uvědomíte, že to těšení bylo na celé věci nejhezčí. Skvělé je, že se můžete vrátit. Můžete se do textu zavrtat a rochňat se v něm. A když se vám konečně něco podaří, dostanete strach, jestli dokážete naplnit očekávání i příště.

Máte podobnou zkušenost?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | Web | 11. dubna 2012 v 21:05 | Reagovat

Můžu říct jen... Amen

2 Sasanka Sasanka | Web | 11. dubna 2012 v 21:26 | Reagovat

Pro mě je rochnění se v textu otrava. Problém je totiž v tom, že se mi po pár stránkách příběh vymyká z rukou. Mám ho sice naprosto detailně naplánovaný a vymyšlený, jenže potom si moje postavy začnou dělat co chtějí, začnou mít vlastní názory i postoje a vzdorují mi jako dítě v pubertě. Nakonec to vždycky všechno skončí jinak, plánovaná úmrtí se ruší a lidičky se mi párují jako na prvního máje. Když potom nějaký výtvor otevřu po delším čase, přesně vždycky najdu místo, kde jsem nad tím ztratila kontrolu. Kdybych opravovala, možná bych je donutila poslouchat, napsala bych to, co bylo původně v plánu... Ale bylo by to krkolomné, uhlazené, a hlavně - nebyla bych to už já. Proto je vždycky lepší, když to nechám, jak to bylo. Provedu maximálně několik kosmetických úprav, přidám čárky na místa, kde mi utekly, pozměním sem tam nějakou větičku nebo slůvko, opravím íčka a předhodím své dílko lvům (čtenářům). :-)

3 Daletth Daletth | Web | 11. dubna 2012 v 21:55 | Reagovat

Úpravy textu mě baví, ale jen do té doby, než začnu své dílko z paměti citovat a můžu s klidem angličana prohlásit: "Ale tohle tam je vysvětlené; konkrétně na páté stránce, druhý odstavec a třetí řádek v něm..." :-D Pak už vím, že je toho moc.

Jinak já mám pocit, že dosáhnout té správné míry, aby vše bylo vysvětlené dostatečně, ale ne úplně podrobně, abych nedělala ze čtenářů truhlíky, se mi ještě úplně nepodařilo... No, jdu předělávat :-D
Ale vývoj mohu potvrdit, taky si troufám tvrdit, že jsem jím prošla, a snad úspěšně :-)
Ale pokaždé, když mi přijde celý text červený, první myšlenka je: "Hmm, zase se text nelíbil tak, jak jsem doufala."  pak hurá na rochnění se v textu 8-)

4 Schmetti Schmetti | Web | 12. dubna 2012 v 11:08 | Reagovat

Já ano, myslím, že takový příběh, který jsem psala tři roky a pořád (skoro), je můj mišmaš vývoje (a stále se vyvíjím), že by se to nedalo vydat jako kniha. Ráda bych to přepsala a ukázala někomu, kdo by mi řekl, co se mu nezdá. Na onom příběhu mi moc záleží, ALE bohužel neznám správného kritika. Nevíš o někom? :)

5 KatyRZ KatyRZ | Web | 12. dubna 2012 v 20:18 | Reagovat

[4]: Zkus Projekt: Kritika http://projekt-kritika.blog.cz/ . Pokud se jedná o delší text - v blízké době tam přibudou dvě rubriky pro dokončené a nedokončené romány.

6 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 20. dubna 2012 v 16:26 | Reagovat

Tak toto bolo perfektné! Presne tieto pocity som zažila. Okrem toho, že ja sa vždy pozerám príliš kriticky na svoje vecičky a hovorím si, že by si zaslúžili riadnu kritiku a keď takú kritiku schytajú, tak niekedy nedokážem súhlasiť s tými vecmi, ktoré mojej tvorbe vytknú, pretože práve tie sa mi zdali byť najlepšie... :(.

7 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 26. dubna 2012 v 0:38 | Reagovat

Moc dobře napsané. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama