Fejetony, povídky, fotky a ostatní výsledky mé duševní práce ;)

Hledání cesty

28. února 2015 v 11:42 | KatyRZ |  Rodina a vztahy
Už tu asi není nikdo, kdo by na můj blog zavítal pravidelně a je to logické, vzhledem k tomu, že já pravidelně nepřispívám a tak tohle povídání začnu tím, že můj život prošel v posledních dvou a půl letech velkou proměnou. A tahle proměna nebyla bezbolestná. Koho zajímají podrobnosti - mrkněte na některý z mých předchozích článků. Každopádně celou tuhle proměnu způsobilo to, že jsem se zamilovala. Takže tomu můžeme říkat období před VLS a období při VLS ;).

Před VLS jsem žila ve stereotypu. Žila jsem poklidný život, spokojený život, ve kterém jsem neměla odvahu ani sednout v bazénu na tobogán. A proč taky? Když není motivace, není důvod. Samozřejmě jsem měla problémy sama se sebou, s pocity, že jsem v životě nedosáhla, čeho jsem chtěla. Ta nespokojenost mi byla motivací, motivací ke psaní, protože to byl můj životní sen. Napsat román. Napsala jsem ho, dokonce dva a jednu novelu a k tomu pár povídek. Upnula jsem se ke psaní, bylo tu, aby zpestřilo ten stereotyp.



Při VLS se můj život změnil v jeden velký zmatek plný emocí, smíchu, pláče, štěstí, bolesti… a neschopnosti psát. Je to tornádo, které vniklo do mého života a dalo mi motivaci. Motivaci změnit zaměstnání, ve kterém jsem byla nešťastná, motivaci naučit se řídit… Sblížilo mě s mými dcerami, našlo nové přátele a vzdálilo mě od spousty lidí z předchozího života.

A co ten tobogán?
"Věříš mi?" zeptal se mě.
"Ano."
Sevřel mě v náručí a jeli jsme. Držel mě u sebe, a když cítil můj strach, brzdil. Držel mě v bezpečí a pečoval o mě.

Naučilo mě, že štěstí je převážně v mojí hlavě. Že těšení se na hezké věci, způsobuje zklamání. Schopnost přijímat život den za dnem přináší příjemná překvapení a schopnost otevřít se jim, přináší štěstí. Naučilo mě, že když něčemu věnujete příliš úsilí, nedokážete se toho potom vzdát a bojujete jako lvy až do úmoru, abyste to neztratili. Ale také naopak.


Naučila jsem se, jak je těžké vzdát se snu, ke kterému jste se přimkli, věřili mu a držel vás nad vodou v těžkých chvílích a jak snadné je, aby se ten sen rozbil, když záleží na jiné osobě, na osobě, která mu své úsilí věnovat nemusela, protože jste to dělali za ni. Sny člověka by nikdy neměli být závislé na někom jiném. Jenže co s tím, když si uvědomíte, že jste od života chtěli hlavně lásku? Že jste chtěli partnerství, které vám bude oporou, motivací a záchrannou sítí? A místo toho trávíte většinu času se steskem a osaměním?

Každý den v životě je důležitý. Žádný ze dnů, které jsou pryč, už se nikdy nevrátí. Nikdo by neměl život trávit čekáním. Ani já. Co když je ale čekání součástí boje? Co když je to jedna z lekcí? Dobře tedy, ale nesmí to být promarněný čas… Zvláštní je, že ačkoli jsem tenhle pocit často měla, pocit, že čas, který trávím pláčem, smutněním a steskem, místo psaním ;), je promarněný. Zpětně ten pocit nemám. Myslím si, že tenhle čas byl lekce.

Ale už bych ty lekce mohla přestat dostávat. No, né? :D Jestli je dostávám dál, znamená to, že jsem se ještě nepoučila dost? Tak tedy hurá na to. Jde se hledat správná cesta životem… ta pro mě správná...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 tinka77 tinka77 | Web | 28. února 2015 v 11:55 | Reagovat

:-) držím ti palce aby ti to v živote vyšlo ;-)

2 KatyRZ KatyRZ | Web | 28. února 2015 v 15:19 | Reagovat

[1]: Moc děkuji.

3 Siwa Siwa | Web | 28. února 2015 v 19:32 | Reagovat

Taktéž se připojuju s přáním, abys tu svou správnou cestu životem našla. Držela jsem ti palce, když ta tvá změna začala a váhala jsi, jestli je správné, co děláš, přála jsem ti to, a samotnou mě trochu zasáhlo, když jsem zjistila, že to nebylo tak růžové. Skoro jsem se až styděla, že jsem přidávala svůj hlas k tomu, abys neváhala, ale nějak z tónu článku cítím, že jsi spokojená, že to sice byla lekce, ale že nelituješ. Samotná jsem ráda, že jsem tě i svým souhlasem neposlala do pekla.

Nesouhlasím snad jen s tím, že těšení se na hezké věci způsobuje zklamání. Myslím si, že zklamání přijde tak jako tak. Ale ty dny, které člověk strávil těšením se, jsou v jeho vzpomínkách krásné dny. Beru to podle sebe. Těším se, a ráda. A dost. Vím, že je možné, že něco nevyjde. Že to nebude takové, jaké jsem si představovala, ale co? Teď se těšíma  teď je to nejkrásnější chvíle mého života, chvíle, kdy jsem skutečně šťastná. Pokud se stane něco špatně, stalo by se to i bez mého těšení se. Tak proč si nezpříjemnit to čekání na rozsudek? Nepřestávej se těšit. Ale ani samozřejmě nepřestávej žít dnešek.

Myslím si, že i když dostáváš lekce dál, neznamená to, že ses nepoučila. Jen jsi třeba na špatném místě. Někdy holt na tom místě být musíš. Proto je lepší si najít někde něco svého, někde, kde lekce jsou v dobrém smyslu, popostrčení, zlepšení, a ne ubíjení a klacky pod nohama. Ta tvoje pravá cesta. Někde určitě bude. Hledej a já ti přeju spoustu síly a chuti tu cestu najít a vydržet na ní, i kdyby to zpočátku nebylo lehké.

(A pokud by se tvá cesta stala na okamžik zase klidnou a chuť k psaní by se vrátila, jsem stále nadšeným zájemcem o tvé příběhy. Odebírám tě, vím, co píšeš, ale holt se to stává, že člověk buď nemá co říct, nebo má, ale nemá chuť ani motivaci. Mám takové období, kdy nechci moc internetově existovat, toužím po temném doupěti, kde mě nebude nic rušit a nikdo o mně nebude vědět, takže se tímto omlouvám, že jsem nezareagovala, když jsi psala minulé články, i když jsem je četla a v duchu ti přála štěstí a sílu. Věz ale, že jsem tu. :-))

4 KatyRZ KatyRZ | Web | 1. března 2015 v 13:53 | Reagovat

[3]: Tenkrát něčí souhlas nebo nesouhlas změnil jen jednu věc. Můj pocit mé vlastní "špatnosti", té podpory mi bylo třeba, abych se z toho všecho sypala míň, ale nesouhlas by na mém rozhodnutí nic nezměnil. Nebyla jsem jiného rozhodnutí schopná. A nebyla jsem ani schopná někoho tahat za nos jen proto, abych se sama cítila líp. Takže každému, kdo mě neodsoudil děkuju. Jsou chvíle, kdy jsem moc nešťastná a mám pocit, že už to prostě nezvládnu ani chvíli, ale přesto nelituju. Nedokázala bych se vrátit na stejnou křižovatku a s vědomím toho, co mě čeká, se rozhodnout jinak, nechtěla bych se připravit o ty zkušenosti a okamžiky, které jsem získala...

Když já zjistila, když to trochu přeženu, že jsem dřív žila stylem - půl roku se těším na dovolenou a druhý půl rok na Vánoce a mezi tím vlastně nežiju. Teď se nedokážu na nic těšit, nedokážu o ničem snít, přežívám ze dne na den a když přijde něco hezkého, jsem za to moc vděčná. Chce to najít zlatou střední cestu.

5 Krisstee Krisstee | Web | 1. března 2015 v 17:51 | Reagovat

Také přeju moc štěstí aby ti to vyšlo :) Mimochodem máš moc krásný blog :)

6 KatyRZ KatyRZ | Web | 1. března 2015 v 21:04 | Reagovat

[5]: Děkuji ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama